Herec a režisér Jan Kačer: S filmováním jsem dlouho nechtěl mít nic společného

„Já jsem řadu věcí v životě dosáhl vlastně jakýmsi zázrakem, náhodou, pokud tedy náhoda existuje,“ přiznává Jan Kačer. Po ukončení studií na DAMU odešel z Prahy, která se mu tehdy zdála kulturně přesycená, až do Ostravy. Přemluvil také několik spolužáků, kteří odešli s ním a nejprve začali dělat divadlo pro mládež. V té době se tam pomalu rozjíždělo i televizní a rozhlasové vysílání.

„My jsme ale byli začátečníci, tak jsme nejdřív nikam nesměli, i když jsme usilovně pracovali. Až jednou pak přišli z televize, že chtějí udělat pořad o Ostravě, ostravským kraji, a že by potřebovali někoho, kdo by ho moderoval.“ Pořadem, který náhodou zahlédl v Praze režisér Jan Kadár, nakonec živě provázel právě Jan Kačer, a tahle náhoda mu přinesla první velkou filmovou roli.

Smrt si říká Engelchen

„Zavolali mi z Barrandova, vyřizoval mi to vrátný, jestli bych nepřijel na zkoušky, že mě viděli v televizi, jak jsem se tam potácel. Že hledají někoho mladého, ale ne úplně neznámého. Já jsem ale nechtěl mít s filmováním nic společného a dlouho jsem se bránil. Nakonec jsem ale na ty zkoušky jel a udělal je. Tak jsem se proti své vůli do toho filmu dostal.“

Jan Kačer dostal hlavní roli, raněného partyzána Pavla. Film měl velký úspěch, a to nejenom v Československu. „Jel jsem i na festival do Moskvy, kde měl také velký ohlas a dostal jsem tam cenu za herecký výkon. A tak se přes den z neznámého kluka z Holic stala filmová hvězda. Ale to tady u nás naštěstí nic moc neznamená.“

Činoherní klub

V Ostravě se mu v průběhu dalších let dařilo s kolegy získávat stále větší oblibu a uznání i v divadle, měli větší návštěvnost a začali za nimi jezdit i kritici z Prahy. Po vypuknutí karibské krize v roce 1962 nasadili Brechtovu Matku Kuráž a její děti. „Začalo se psát, že je to nejživější Brecht v celé republice. No pak i díky tomu přišla nabídka z Prahy na malinké divadlo. A my jsme šli po šesti letech v Ostravě do Prahy, do naprostého rizika.“

Rozhodnutí nebylo lehké, někteří váhali. „Já jsem tuto pochybnost neměl nikdy, ale vznikaly, protože naši spolužáci se v Praze už hodně prosadili. Honza Tříska byl v Národním divadle, Hadrbolcová v Městských divadlech, byli všichni slavný a my jsme byli prostě za bukem, a to každý herec těžko snáší. Vrátili jsme se do Prahy jako bezejmenní, do divadélka, které bylo vlastně jen spolkovou místností.“

Jan Kačer dostal možnost vybrat si k sobě do nového divadla deset herců. „Z Ostravy jsem vzal některé lidi, třeba Petra Čepka, Franta Husák byl také skvělý a tady jsem přemlouval Abrháma, Landovskýho, Pepka Somra a mladýho Pucholta. Takže jsme se nakonec sešli v tom sklepě, úplně stejně udivený, jako když jsme se poprvé sešli v Ostravě. Koukali jsme na sebe, jako fotbalisti, když tvoří nový mužstvo. Neměli jsme ani kde bydlet, ani peníze, ani nás nepřemlouvali do práce v rozhlase, ani nás nechtěli do televize. Měli jsme jen jednu možnost pracovat v divadle a my jsme byli zvyklí hodně pracovat.“

Tvrdá práce se vyplatila a z Činoherního klubu se stalo během jediné sezony jedno z nejoblíbenějších pražských divadel. Co stálo za úspěchem Jan Kačera a jeho kolegů? Jaké zážitky si připomíná s Josefem Somrem? A je pravda, že byl u první schůzky Josefa Abrháma a Libušky Šafránkové? Nejen to uslyšíte v záznamu rozhovoru s Alex.

Jan Kačer a Alex Mynářová|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas