Homonymie, polysémie... a co s nimi?

23. září 2010
Regionální stanice Českého rozhlasu|foto:Aleš Vavřík

Tentokrát se budeme věnovat problému, který jsme tu již také zčásti řešili: proměnám významu u slov; zejména u slov, která stejně znějí, ale k nimž se mohou vázat různé významy.. Je to určitě problém zajímavý. Obvykle u slov odlišujeme tzv. polysémii, tedy mnohoznačnost, nebo (vzácněji) homonymii, tedy stejnojmennost neboli souzvučnost. V obou případech jde ale o zcela různé jevy.

Nejprve si připomeňme, v čem je ten zásadní rozdíl mezi polysémií a homonymií slov. Tak tedy nejprve ona mnohoznačnost čili polysémie. Spojení "polysémie" pochází ze dvou řeckých základů: poly, tj. "mnoho, více" a sémie, čili proces odvozování významu (přechod od nějakého znaku k jeho významu). Při jazykové mnohoznačnosti můžeme popsat několik zřetelně odlišných významů slova (nejprve základních, posléze i druhotných).

V případě homonymie se vlastně jedná o něco jiného. Přechod od polysémie k homonymii je plynulý (např. u významového rozštěpení: zámek může být zařízení, kterým se zamyká, ale také název výstavné budovy, v jaké bydlela šlechta). Mnohoznačnost (tedy zmíněná polysémie; také vícevýznamovost) je jev, při jehož výkladu nacházíme u jazykových jednotek dva nebo více etymologicky souvisejících významů. To znamená, že šlo původně o jedno jediné základové slovo (popř. o slovní spojení: např. sousloví "houbová polévka" může označovat také vyhubování; někdy ale jde jenom o část slova, kořen, základ, předponu nebo příponu). K základnímu významu takového slova, slovního tvaru nebo spojení se později dotvářely významy další. Ale naopak u homonymie v žádném případě o původní "společné slovo" (popř. o společný základ) nešlo.

A co to bylo, to původní "společné slovo"? Vlastně jde o projev asymetrie formy a významu slova. Termín homonymie vznikl spojením řeckého slova homos ("tentýž, stejný") a onoma, onymie ("jméno, proces pojmenování"). Označení použil poprvé Aristoteles ve své stati O sofistických důkazech. Jde tedy o stejnojmennost neboli souzvučnost. Jako homonymum se označuje (nejčastěji) slovo (ne ale vždy; i tady se může jednat např. pouze o významovou stavební část slova). A to zní stejně jako jiné slovo jiného původu (a tedy i odlišného významu); třeba jedno slovo kolej souvisí s latinským kolegium (shromáždění, sbor, rada - posléze v odvozené podobě pro studentskou ubytovnu), ale jiné slovo kolej se slovanským základem pro kolo a s koncovým výrazem j?, ja nebo je, které vlastně fungovalo jako zájmenná částice s významem "ten, ta, to"... tedy v souhrnném významu: "to, co je od kola, určeno pro kolo, způsobeno kolem"...

Jestliže polysémie je do jisté míry zákonitým procesem rozšiřování významu slov, vznik homonym bývá nahodilý. Někdy dochází k odvozování slov od podobných základů (vinný - od slov víno i vina; travička - od slova tráva i trávit), jindy k přejímání z cizích jazyků; někdy kombinovaně (např. u již zmíněné koleje, popř. u slova stopky: při odvozování hovoříme o části plodu ovoce, při přejímání o přístroji na měření času). Pokud se pak slova shodují pouze v některých tvarech, hovoříme o homonymech částečných (pila, los).

Někdy je těžké určit dvě podobná slova jako homonyma, i když tak na první poslech znějí. I v v našem jazyce existuje něco jako "falešná homonymie. Tzv. "nepravá homonyma" jsou dvojího typu. Buď se jedná o vztah daný pouze výslovností (u tzv. homonym homofonních: bít a být - tlouci nebo existovat, let a led - úsek procesu létání nebo zmrzlá voda, správa a zpráva - péče o věc nebo sdělení) nebo o odlišení pouze pravopisné (u homonym homografních, kdy např. různá slova /baby/ lze vyslovit jako /babi - pro staré ženy/ i /bejbi - při označení malého dítěte nebo při oslovení blízké dívky).

V češtině jsou homonyma poměrně řídká a jejich užívání většinou nezpůsobuje nedorozumění; k jazykům s hojným výskytem homonym ovšem patří např. angličtina, francouzština nebo čínština. Někdy ovšem v češtině jev vzniká lidovou etymologií; zejména ve slovech cizího původu (např. název italského města Venetia se překládá do češtiny jako "Benátky" - analogicky českému místnímu jménu Benátky).

Vraťme se ještě k té mnohoznačnosti čili polysémii, kde také může často docházet k četným slovním hříčkám; to není výsadou homonymie!Velmi pěkně o tom opět psal František Jílek ve své knize "Čeština je jazyk vtipný". Dovolte jenom několik příkladů za všechny:
Otázka: Nemůžete jet rychleji? Odpověď: Vezeme v posledním vagoně dva těžké zločince. Nebo při hře s významem: Řádní profesoři jsou ti, kteří nemají nic mimořádného; mimořádní zase neznají nic řádného.
Podobně: Doufám, že můj nástupce bude pracovat ještě pohodlněji než já. Také u věty "Flajšhans zpracoval Husovu Dcerku..." můžeme z akustického hlediska odlišit více významů.
Žertovná rada pak může znít: Neplatí-li vám dlužník, vezměte gramofon a jděte mu zahrát! ...

DOTAZY

Jak jste uvedl, homonymie bývá též základem různých vtipů, slovních hříček apod. Může se jednat i o celá větná spojení?

Ano, může. Např. slovo "nehty" má jiný význam než spojení rozkazu a zájmena "nech ty" (např. ve spojení nech ty...holky na pokoji!); zakládají se na ní též různé hádanky (tzv. homonymy).

V této souvislosti mne napadá termín kalambúr. To s tématem víceznačnosti také souvisí? O co jde?

No, kalambúr je právě taková slovní hříčka, která je založena na zvukové podobnosti nebo totožnosti významově odlišných slov nebo skupin slov (tedy opět na polysémii nebo na homonymii); třeba u Nezvala věta Bělá se květ zní velmi podobně jako homonymní spojení Bělásek vět. A mnohoznačně potom opět třeba ve zmíněné knize Františka Jílka: V té zemi musejí stále sedět - každé povstání je hned potlačeno. Popř.: Toho kuřího oka si važte: to je to jediné, co máte v malíku. Také: Hudebník je šťastný člověk: jen hraje, pracuje-li, a pracuje, když hraje.

Co je to, když se řekne...

Komu čest, tomu čest...

Původně tu šlo o rčení, které zdůrazňovalo projevy úcty a uznání tomu, kdo si to zaslouží. Rčení se stalo příslovím díky Novému zákonu; proniklo tedy do češtiny z biblického textu (z Písma svatého). V Pavlově epištole Římanům (Řím. 13, 7) čteme: Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Text tak navazuje na Ježíšovo řešení vztahu poddaného k vrchnosti (na jeho otázku a následný výklad v evangeliích, jak známe text z Mt 22, 18-21; Mk 12, 15-17; Lk 20, 23-25) - v souhrnu všech textů: /Ale/On/Ježíš poznal /však prohlédl/ jejich zlý úmysl/ úskok/záludnost a řekl jim: "/Co mne pokoušíte?/Pokrytci!/ Ukažte mi denár/ peníz daně!/" Podali mu denár/ Když mu jej podali, /on jim řekl/ zeptal se jich: "/ Čí je tento/popř. "má"/ obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Tu/Ježíš/ jim řekl/Řekl jim: "Odevzdejte /tedy /to/, co je císařovo,/ císaři, a co je Boží, Bohu."
autor: Zbyněk Holub
Spustit audio
Jak nás naladíte na DABu

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka

Zprávy z iROZHLAS.cz