Homonymie, polysémie... a co s nimi?

23. září 2010

Tentokrát se budeme věnovat problému, který jsme tu již také zčásti řešili: proměnám významu u slov; zejména u slov, která stejně znějí, ale k nimž se mohou vázat různé významy.. Je to určitě problém zajímavý. Obvykle u slov odlišujeme tzv. polysémii, tedy mnohoznačnost, nebo (vzácněji) homonymii, tedy stejnojmennost neboli souzvučnost. V obou případech jde ale o zcela různé jevy.

Nejprve si připomeňme, v čem je ten zásadní rozdíl mezi polysémií a homonymií slov. Tak tedy nejprve ona mnohoznačnost čili polysémie. Spojení "polysémie" pochází ze dvou řeckých základů: poly, tj. "mnoho, více" a sémie, čili proces odvozování významu (přechod od nějakého znaku k jeho významu). Při jazykové mnohoznačnosti můžeme popsat několik zřetelně odlišných významů slova (nejprve základních, posléze i druhotných).

V případě homonymie se vlastně jedná o něco jiného. Přechod od polysémie k homonymii je plynulý (např. u významového rozštěpení: zámek může být zařízení, kterým se zamyká, ale také název výstavné budovy, v jaké bydlela šlechta). Mnohoznačnost (tedy zmíněná polysémie; také vícevýznamovost) je jev, při jehož výkladu nacházíme u jazykových jednotek dva nebo více etymologicky souvisejících významů. To znamená, že šlo původně o jedno jediné základové slovo (popř. o slovní spojení: např. sousloví "houbová polévka" může označovat také vyhubování; někdy ale jde jenom o část slova, kořen, základ, předponu nebo příponu). K základnímu významu takového slova, slovního tvaru nebo spojení se později dotvářely významy další. Ale naopak u homonymie v žádném případě o původní "společné slovo" (popř. o společný základ) nešlo.

A co to bylo, to původní "společné slovo"? Vlastně jde o projev asymetrie formy a významu slova. Termín homonymie vznikl spojením řeckého slova homos ("tentýž, stejný") a onoma, onymie ("jméno, proces pojmenování"). Označení použil poprvé Aristoteles ve své stati O sofistických důkazech. Jde tedy o stejnojmennost neboli souzvučnost. Jako homonymum se označuje (nejčastěji) slovo (ne ale vždy; i tady se může jednat např. pouze o významovou stavební část slova). A to zní stejně jako jiné slovo jiného původu (a tedy i odlišného významu); třeba jedno slovo kolej souvisí s latinským kolegium (shromáždění, sbor, rada - posléze v odvozené podobě pro studentskou ubytovnu), ale jiné slovo kolej se slovanským základem pro kolo a s koncovým výrazem j?, ja nebo je, které vlastně fungovalo jako zájmenná částice s významem "ten, ta, to"... tedy v souhrnném významu: "to, co je od kola, určeno pro kolo, způsobeno kolem"...

Jestliže polysémie je do jisté míry zákonitým procesem rozšiřování významu slov, vznik homonym bývá nahodilý. Někdy dochází k odvozování slov od podobných základů (vinný - od slov víno i vina; travička - od slova tráva i trávit), jindy k přejímání z cizích jazyků; někdy kombinovaně (např. u již zmíněné koleje, popř. u slova stopky: při odvozování hovoříme o části plodu ovoce, při přejímání o přístroji na měření času). Pokud se pak slova shodují pouze v některých tvarech, hovoříme o homonymech částečných (pila, los).

Někdy je těžké určit dvě podobná slova jako homonyma, i když tak na první poslech znějí. I v v našem jazyce existuje něco jako "falešná homonymie. Tzv. "nepravá homonyma" jsou dvojího typu. Buď se jedná o vztah daný pouze výslovností (u tzv. homonym homofonních: bít a být - tlouci nebo existovat, let a led - úsek procesu létání nebo zmrzlá voda, správa a zpráva - péče o věc nebo sdělení) nebo o odlišení pouze pravopisné (u homonym homografních, kdy např. různá slova /baby/ lze vyslovit jako /babi - pro staré ženy/ i /bejbi - při označení malého dítěte nebo při oslovení blízké dívky).

V češtině jsou homonyma poměrně řídká a jejich užívání většinou nezpůsobuje nedorozumění; k jazykům s hojným výskytem homonym ovšem patří např. angličtina, francouzština nebo čínština. Někdy ovšem v češtině jev vzniká lidovou etymologií; zejména ve slovech cizího původu (např. název italského města Venetia se překládá do češtiny jako "Benátky" - analogicky českému místnímu jménu Benátky).

Vraťme se ještě k té mnohoznačnosti čili polysémii, kde také může často docházet k četným slovním hříčkám; to není výsadou homonymie!Velmi pěkně o tom opět psal František Jílek ve své knize "Čeština je jazyk vtipný". Dovolte jenom několik příkladů za všechny:
Otázka: Nemůžete jet rychleji? Odpověď: Vezeme v posledním vagoně dva těžké zločince. Nebo při hře s významem: Řádní profesoři jsou ti, kteří nemají nic mimořádného; mimořádní zase neznají nic řádného.
Podobně: Doufám, že můj nástupce bude pracovat ještě pohodlněji než já. Také u věty "Flajšhans zpracoval Husovu Dcerku..." můžeme z akustického hlediska odlišit více významů.
Žertovná rada pak může znít: Neplatí-li vám dlužník, vezměte gramofon a jděte mu zahrát! ...

DOTAZY

Jak jste uvedl, homonymie bývá též základem různých vtipů, slovních hříček apod. Může se jednat i o celá větná spojení?

Ano, může. Např. slovo "nehty" má jiný význam než spojení rozkazu a zájmena "nech ty" (např. ve spojení nech ty...holky na pokoji!); zakládají se na ní též různé hádanky (tzv. homonymy).

V této souvislosti mne napadá termín kalambúr. To s tématem víceznačnosti také souvisí? O co jde?

No, kalambúr je právě taková slovní hříčka, která je založena na zvukové podobnosti nebo totožnosti významově odlišných slov nebo skupin slov (tedy opět na polysémii nebo na homonymii); třeba u Nezvala věta Bělá se květ zní velmi podobně jako homonymní spojení Bělásek vět. A mnohoznačně potom opět třeba ve zmíněné knize Františka Jílka: V té zemi musejí stále sedět - každé povstání je hned potlačeno. Popř.: Toho kuřího oka si važte: to je to jediné, co máte v malíku. Také: Hudebník je šťastný člověk: jen hraje, pracuje-li, a pracuje, když hraje.

Co je to, když se řekne...

Komu čest, tomu čest...

Původně tu šlo o rčení, které zdůrazňovalo projevy úcty a uznání tomu, kdo si to zaslouží. Rčení se stalo příslovím díky Novému zákonu; proniklo tedy do češtiny z biblického textu (z Písma svatého). V Pavlově epištole Římanům (Řím. 13, 7) čteme: Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Text tak navazuje na Ježíšovo řešení vztahu poddaného k vrchnosti (na jeho otázku a následný výklad v evangeliích, jak známe text z Mt 22, 18-21; Mk 12, 15-17; Lk 20, 23-25) - v souhrnu všech textů: /Ale/On/Ježíš poznal /však prohlédl/ jejich zlý úmysl/ úskok/záludnost a řekl jim: "/Co mne pokoušíte?/Pokrytci!/ Ukažte mi denár/ peníz daně!/" Podali mu denár/ Když mu jej podali, /on jim řekl/ zeptal se jich: "/ Čí je tento/popř. "má"/ obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Tu/Ježíš/ jim řekl/Řekl jim: "Odevzdejte /tedy /to/, co je císařovo,/ císaři, a co je Boží, Bohu."
autor: Zbyněk Holub
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...