Jak jsem vyhrál bitvu

Nepatřím k těm, kteří by domácnost považovali za bojiště a manželství za permanentní válku s občasnými příměřími. Kdyby o tohle šlo, mohl bych sám sebe zařadit mezi vyjednavače s dobrými týlovými kontakty. Ale on každý zabydlený prostor je prostorem potencionálně válečným, byť by jen o cvičiště mělo jít. V takové cvičiště se mění náš byt pokaždé, když přijede teta Marta. Tak začíná fejeton Jiřího Tomáše Blažka o návštěvách.

(Mezi námi, je to moje vlastní švagrová, ale teta zde říkám proto, aby jste jí nepoznali hned.) Návštěva tety Marty má dvě, vlastně tři fáze. Logistická příprava je pro mě fází nejhorší, protože musím cvičiště vyluxovat, utřít prachy a dokonce uklidit psací stůl. Ten sice nebývá předmětem bojů, ale sehnala mi ho ona, tak aby aspoň vypadal, že se o něj dobře starám. Uklízení nenávidím, takže kdybych neměl tetu Martu opravdu rád a kdyby šlo o skutečnou přípravu na nepřítele, nemohl bych být k jeho likvidaci motivován lépe.

Druhá fáze začne nikoliv troubením polnic, nebo prvním varovným výstřelem. Hned ve dveřích se pokusíme pozdravit se švagrem Pepínem, protože to je na dlouhé hodiny naposledy, co se slyšíme. V případě setkání dvou žen po delší době to bývá slovopád téměř vždycky, ale v případě setkání dvou sester, které se navíc mají docela rády, jde o jednovětou tsunami. Do takto přemluveného prostoru už muži nejenom nesmějí, tam už by se nedostali ani tankem. Nezkušený pozorovatel, nějaký mladý voják života, se snad může konejšit tím, že počká, že někdy přece hergot musejí také nabít, ale zkušení záložáci už vědí, že zde nejde o jednotlivé patrony, tento nábojový pás je nekonečný a jen málokdy vznikne pauzička při přehřátí hlavní. A i když se tak na vteřinku stane, čerstvých témat jsou desítky, munice sama skáče pod kohoutky.

úklid

Když se do přestřelky ze zákopu zaposloucháte, zjistíte, že každá z nich mluví chvílemi jinou ráží a také nestřílí vždycky po stejném nepříteli, ale jak známo, to se stává i v opravdových válkách a tam ani zde to střílející nepostřehnou. Jedna mladá snacha se prý pokusila sledovat střelbu podrobněji, něco jako divačka na tenisu si nechtěla nechat ujít žádný míč, což nejde stihnout a přijde na to také, až bude ostřílenější. Proto záložáci, Pepíno a já, čekají pouze na výsledek setů, ti otrlejší celých zápasů. Já jsem to tentokrát vzdal docela, a bez svolení, ovšem i bez povšimnutí obou sester, jsem ze cvičiště utekl na letiště vedle. Ano, nechal jsem tam v zákopu švagra, ale on je v záloze déle, umí si poradit, přežil i tentokrát.

Třetí fáze návštěv tety je relativně nejkratší. Bez enigmy řečeno, Loučení u výtahu se to nazývá. To je na samostatné povídání, protože teprve tam dojde na věci praktické, na důležitá sdělení, často na samotný účel návštěvy, a hlavně, na dohodnutí termínu další bitvy. Nevím kdy bude, ale ještě se nestalo, že bych to včas nepoznal. Záložák musí vědět ? to je základní předpoklad k přežití, milí vojáci?