Jak neprohrát s úřady ?

Jedním z nejvytrvalejších bojovníků v Plzni je bezesporu paní Zdena Bečvářová. Její papírová válka začala už před patnácti lety, v roce 1986. V rámci socialistického rozvoje města rozhodli tehdejší plánovači o výstavbě Domu obuvi. Nic proti, ale stavbu umístili projektanti do vnitrobloku (rozuměj na dvůr mezi několika obytnými domy). Paní Bečvářová bydlela v jednom z nich a tehdy dosáhla prvního úspěchu.

Bečvářová: "KNV i hygienik uznali, že stavba poškodí životní prostředí".

Všichni uznali, že stavba uškodí zdraví, ale titíž lidé zároveň povolovali její navýšení o další patro. Doba se změnila a v roce 1992 se město rozestavěné budovy zbavilo, prodalo jí Československé obchodní bance. Zvýšená stavba tehdy už dávala také jasně najevo, jak moc znepříjemní život v okolních nájemních bytech. Odhady i měření ukazovaly na porušení hygienických norem. Bance hrozilo neschválení kolaudace. Okolní domy byly poškozeny a pro naplnění hygienických norem bylo třeba provést ještě řadu úprav. Vedení banky tedy uzavřelo smlouvu s Útvarem investic města Plzně na jeden milión korun. Za tuto částku měla tato příspěvková organizace města udělat vše možné pro blaho nájemníků a hlavně proto, aby majitelé sousedních domů svým souhlasem umožnili kolaudaci banky. Útvar investic udělal vše na polovic, za půl miliónu dosáhl souhlasu majitelů okolních domů, půl miliónu bance vrátil a pro světelnou hygienu v okolních bytech učinil tak málo, že normy nejsou dodnes dodrženy. To Zdenu Bečvářovou vrhlo do dalších kol bojů. Obrátila se na Petra Náhlíka. Ten byl v době kolaudace technickým náměstkem primátora a v pozdější době vystupoval v kauze jako vedoucí kontrolní komise magistrátu. Na tom, že dnes kontroluje sám sebe není podle něho nic v nepořádku. Odpovědnost za celou kauzu odmítá a trvá na závěrech všech kontrolních orgánů města. Ty svorně konstatují, město žádný zákon neporušilo.Tvrzení o tom, že vše je v pořádku Zdenu Bečvářovou rozpalují do běla vzteky.

Bečvářová: "Jak to, že nevidí ty prokazatelné nepravosti".

V celé kauze má totiž zřejmě pravdu ona. Bohužel pravdu má i Petr Náhlík. Zdena Bečvářová odvedla ve svém úsilí slušnou detektivní práci a dobrala se k fakturám, kterými Útvar investic dokladoval Československé obchodní bance provedení stavebních úprav pro lepší život nájemníků v okolních domech. Jejím hlavním trumfem je úřední potvrzení - od státní zástupkyně, že právě tyto faktury jsou falešné. Přiznal se k tomu stavitel Josef Havlíček. Podle něho se peníze prostavěly úplně jinak. Jak to, že na to přišla paní Bečvářová a kontrolorům města to uniklo. Jednoduše, podle Petra Náhlíka nesmí město strkat nos do soukromých věcí.

Bečvářová: "Tak je to trestný čin".

A to je ten správný závěr, se kterým bohužel Zdena Bečvářová přichází pozdě. Státní zástupkyně Zdeňka Chládková nepochybuje o tom, že u trestního soudu by s případem uspěla. Kdyby. Kdyby ale mezitím dávno nevypršela promlčecí lhůta. Trošku cynicky řečeno, naše stěžovatelka plakala dobře, ale velmi dlouho na špatném hrobě. Je to ale jen její vina ?

Náhlík: "Někdo jí měl na začátku poučit o jejich právech".

Nájemníci v okolí banky se zřejmě zlepšení své situace nedočkají. Zdena Bečvářová snahy stejně nelituje.

Bečvářová: "Nejhorší je lhostejnost, pak jim projde všechno".

Nebýt lhostejný je pravda to nejtěžší, ale nestačí to. Je třeba ještě znát svá práva a neplýtvat energií a časem na špatných adresách. Že jde vyhrát i se slabšími triumfy než má paní Bečvářová ukazují případy, o kterých jsme mluvili v úvodu: Vodárna, Nemak, Vrčeň a tak dále.