Jak se vyhýbáme skloňování
23. září 2010
Představme si, že na český trh je uvedena nová zahraniční firma, a vymysleme jí pro účel jazykového koutku fiktivní název Arta. Na reklamních materiálech této firmy se potom začneme setkávat se slogany jako přijďte si do Arta pro nový výrobek, v Arta jsou nejlepší ceny, pro Arta není nic problém, na Arta jsou všichni krátcí apod. Je tedy slovo Arta např. ve větě přijďte si do Arta pro nový výrobek rodu mužského (do toho Arta)? A pokud ne, jak poznáme, že jde o ženský rod? Tím se dostáváme k první otázce avizované v úvodu - je dobré vyhýbat se v daném případě skloňování? Jméno je zakončeno na samohlásku -a, lze je tedy snadno přiřadit k českému skloňovacímu vzoru "žena" a začlenit je tak do českého systému skloňování. Budeme-li jej skloňovat, snadněji a srozumitelněji vyjádříme vztah všech slov ve větě: přijďte si do Arty pro nový výrobek, v Artě jsou nejlepší ceny, pro Artu není nic problém, na Artu jsou všichni krátcí apod. Sklonnost jména je tedy pro srozumitelnost věty potřebná.
Zbývá odpovědět na otázku, proč se mluvčí/pisatelé skloňování vyhýbají. Na tu mohou bohužel uspokojivě odpovědět jen autoři sdělení, jazykovědci odpověď neznají. Uvedených případů je poměrně mnoho a nejde jen o reklamní materiály. Takto se s názvy firem nezřídka zachází i ve smlouvách a jiných závažných dokumentech. Co k tomu pisatele vede, nevíme. Zapomíná se, že je nepsaným pravidlem ve všech jazycích, nejen v češtině, že přejímá-li se výraz z cizího jazyka, rozhoduje o jeho podobě jazyk přejímající. To znamená, že pokud se v češtině podstatná jména domácího původu skloňují, měla by se skloňovat i podstatná jména přejatá. V daném případě tomu nic nestojí v cestě.
Druhý typ pochází ryze z domácích zdrojů a není to jev nový, jen o sobě kvůli rozmachu médií dává poněkud více vědět.
Jde o věty typu jsou případy, kde/kdy se obě strany dohodnou; mám ráda věci, kde divák či posluchač musí sám přicházet na své objevy nebo nejsou to jen manželské záležitosti, kde je jako předmět sporu stanovena psychologická neschopnost. V uvedených větách jsou podstatná jména velmi obecného významu rozvita vedlejší větou připojenou výrazem kdy nebo kde, tedy výrazem s časovým nebo místním významem místo náležitého vtažného zájmena: jsou případy, ve kterých se obě strany dohodnou; mám ráda věci, ve kterých divák či posluchač musí sám přicházet na své objevy nebo nejsou to jen manželské záležitosti, ve kterých je jako předmět sporu stanovena psychologická neschopnost. Příslovce kdy a kde by měly stát ve větách rozvíjejících podstatné jméno s významem času či místa, např. není to poprvé, kdy jsem se poučil v přírodě nebo dojeli jsme do malého kempu, kde rostly mezi stany palmy.
V tomto případě lze odpovědět na otázku, proč se skloňování vyhýbáme. Nesklonné kdy a kde má právě tu výhodu, že pro volbu správného vyjádření není třeba dbát na větný kontext a myslet na rozpoložení větných členů a na význam rozvíjeného podstatného jména. Právě proto jsou věty typu je to vzácný případ, kdy se něco začalo dělat včas častější v mluvené podobě. Na rozdíl od nesklonných názvů firem však alespoň není narušena srozumitelnost sdělení, nejde o závažný nedostatek.
DOTAZY
Řešíme problém s názvem ulice v Karlových Varech - Nová louka. Existuje na to nějaké pravidlo?
Prvidlo je prosté. V názvech ulic složených z přídavného a podstatného jména píšeme první písmeno velké a druhé malé, tedy Nová louka.
Založili jsme soubor pěti žesťových nástrojů a nejsme si jisti, zda by měl být pojmenováním tohoto seskupení žesťový kvintet či žesťové kvinteto.
Podle Nového akademického slovníku cizích slov je možné obojí - žesťový kvintet i žesťové kvinteto. Volbu tedy ponecháme na vás.
PŘÍSLOVÍ, USTÁLENÉ SPOJENÍ, RČENÍ
Škatulata, hejbejte se
Etymologové slovo škatulata zde překvapivě nedávají do souvislosti s latinským slovem scatula (tedy "krabice"), ale spíše s latinským názvem pro šachové propriety , tedy se slovy scatus - šachy, scacabulum/scactabulum - šachovnice. Metaforou s šachovou hrou lze pak rčení snadno pochopit jako pohyb šachoých figur.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Česko není Amerika. Macinkova argumentace je trochu ‚pochýlená‘, přibližuje politoložka Shavit
-
Chodí na brigády, aby mohli dělat v justici. Zvýšení platů nestačí, lidé jsou ve stávkové pohotovosti
-
Papež jmenoval nového pražského arcibiskupa. Bude jím Stanislav Přibyl, úřadu se ujme v dubnu
-
Pro personální problémy dalo výpověď 11 lékařů nemocnice v Pelhřimově. Primář už odešel v lednu
