Jakmile jde systém proti lidem, je potřeba, aby se mu lidé postavili, říká Gabriela Hrabaňová
Když bylo Gabriele Hrabaňové devět let, podepsal její otec Chartu 77. Od té doby se její rodina ocitla pod drobnohledem státní bezpečnosti. Dnes je ředitelkou Evropských sítí romských organizací sídlící v Bruselu a jak dobře si uvědomuje, že svou práci může vykonávat právě proto, že se její rodiče ocitli na seznamu nepohodlných. Bez nejen jejich protestu by nikdy nemohla v zahraničí studovat, pracovat a žít.
“Když probíhala revoluce, bylo mi 9 let. Můj táta podepsal Chartu 77, tzn., že před revolucí jsme měli doma policii skoro každý týden. Ani jeden z mých rodičů by nemohl mít plnohodnotnou práci a já bych se nikdy nedostala na žádnou školu. Možná bych skončila někde jako kadeřnice.”
Gabriela Hrabaňová říká, že díky tomu, že se i její rodiče podíleli na pádu komunismu, mohla vystudovat vysokou školu, pracovat v zahraničí a cestovat.
“I moji rodiče vybojovali to, co se tady teď děje. Máma byla jedna z mála Romek, které na všechna ta jednání a schůzky českého undergroundu chodila. Díky revoluci jsme mohla vystudovat vysokou školu, Anglo-americkou univerzitu, obor Mezinárodní vztahy a diplomacie. Dnes v diplomacii pracuji, jsem zaměstnaná v Bruselu. Jednám s mezinárodními institucemi, cestuji po celém světě a mám možnost ho poznávat. Dokonce v zahraničí vychovávám dceru a ta se můžeme jednou měsíčně vídat s babičkou, která žije v Čechách.”
Hrabaňová upozorňuje na to, že menšiny to nemají v České republice dvakrát jednoduché:
Život v demokracii není jednoduchý
“Život ve svobodě se nedá k ničemu jinému přirovnat. To, co jsme si vybojovali, občas bolí, protože demokracie má také svoje úskalí. Když je nějaká skupina utlačovaná vidíme, že život v demokracii, resp. v kapitalismu, jednoduchý není. Proto je potřeba sensitivních politických opatřeních, které tyto nerovnosti budou vyrovnávat. O tom to také je. Politická struktura musí pomáhat těm, kteří nemohou dosáhnout určitého standartu.”
Před nedávnem zhlédla v Praze výstavu fotografií, která se vázala k 30. letům demokracie a svobody. Z fotografie, na které byl zachycen Emil Ščuka a Jan Rusenko si uvědomila, že se Romové na pádu komunistického režimu podíleli nemalou měrou.
“Na výstavě jsou konkrétní obrázky toho, jak to vypadalo před pádem komunismu a po jeho pádu. Běželo tam i krátké video a když jsem viděla Emila Ščuku, který vystupoval na balkóně na Václavském náměstí, měla jsem hroznou radost z toho, že se to stalo a že jsme se toho celého procesu podíleli.”
Hrabaňová se obává v evropských státech nástupu neonacismu.
“Velice špatně vnímám totalitní přístup jednotlivých zemí, zejména Maďarska a Polska, ve kterých jednotlivec přináší do země diktaturu. Bojím se opětovného nástupu fašismu ve smyslu vlády jednoho, který šlape po všech ostatních. To je myslím v tuto chvíli nebezpečné a je potřeba, aby se ostatní státy semkly a vystoupily proti tomu. Ať je to komunismus, nebo fašismus. Když vidíme, že nějaký systém jde proti lidem, musí se proti němu lidé postavit.”
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka