Jan Neruda: Západní lázně naše. Tři obrázky ze slavných západočeských lázní od mistra fejetonu

Jan Neruda (1834-1891) hodně a rád cestoval. Navštívil Německo, Francii, Maďarsko, Itálii, Řecko nebo Egypt. Na cesty se vydával, když už ho „omrzely články Neue freie“, když měl právě „drobet času a drobet peněz“, složil si deset košil do vaku a vydal se na cesty. Když měl peněz i času ještě méně, udělal z nouze ctnost a cestoval po domovině.

„Člověk projíždí a studuje náhle s láskou ty milé domácí kraje, které dřív byl vždy jen projel, aby cizinu studoval. Hned ale baví i doma kraj, hned lid, hned samota a monolog – mudrc vždy najde něco, čím se stává moudřejším, a také hlupci cestování neškodí: bratry najde všude…“

Jan Neruda (portrét podle fotografie z konce 19. století)|foto:Profimedia

Cestopisné fejetony o kterémkoli místě doma i v zahraničí, které Jan Neruda psal postupně pro různé noviny a časopisy, si především v Národních listech získaly spoustu nadšených čtenářů a staly se brzy chloubou tohoto deníku. Fejetony prý Neruda nepsal přímo na cestách, tam si pořizoval jenom krátké poznámky, které zpracovával později doma. Povzbuzen úspěchem v novinách začal Neruda sám pořádat knižní výbory ze svých fejetonů určených primárně pro denní tisk.

Podstatu Nerudovy fejetonové tvorby vystihuje pěkně Ottův slovník naučný: „zájem o všecko, těkavost ode všeho ke všemu, a spojil ve svém fejetonu světový rozhled a vzdělání, bystrou vlohu pozorovatelskou, české, vřelé a silné cítění, přímý, výrazný a důsledný soud, mluvu nesmírně bohatou, odstíněnou, pružnou, kterou čerpal z lidových pramenů, i když vyvěraly na ulici.“

Jan Neruda napsal více než dva tisíce fejetonů. V průběhu své literární a novinářské kariéry dospěl k názoru, že jako autor přinese národu větší prospěch, když bude na aktuální dění ve společnosti reagovat rychle a pružně, s humorem a nadsázkou, což mu umožňoval právě fejeton. Na škále směřující k dokonalosti ho povýšil ještě dodáním jedinečné umělecké obraznosti.

„Ptáte se mne, jakéže zas Mariánské Lázně mají zvláštnosti své? Jsou jimi bohaty — přičemž ani nepočítám ty jako v Karlových Varech všude a všude po sadech i lesích rozseté domečky jisté, které zde někdy mají čínskou formu. Především je tu obrovská síla Prušáků, všude slyšíš monotónní jich řeč, všude sedíš vedle nich, a když platí, drží jídelní lístek v ruce, aby revidovali ceny, a spropitného nedají nikdy ani krejcaru. Pak ještě větší síla deštníků. Bez deštníku nikdo ani nevyjde, zde se neříká, tolik a tolik je letos v Mariánských Lázních hostů, nýbrž: ,,Už je nás tu přes 5300 paraplat.“ Expresové, očepičkovaní jako v Praze — běhají celý den jako blázni a pořád hledají byty —, mají v ústech věčnou dýmku a v ruce věčný deštník. S deštníkem se jde k zřídlům, do lázní, do sadů, do lesa, všude. V lese je cesta plna vylezlých žížal, na každém dvacátém stromě je přibit prostý mariánský obraz a — nu to je pěkné! — na dvou stromech je tu vedle cesty zavěšena visutá síť a v síti leží člověk a chrní! A tamhle — věru, tam už druhá síť a druhý člověk — a tam zas — a tam také —„

Fejetony shrnuté do oddílu Severozápadní lázně naše vyšly knižně poprvé v roce 1877 v knize Menší cesty.