Jazyk našich starých hospodářů I

23. září 2010

Zbyněk Holub z katedry českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Západočeské univerzity se ve svém oboru zabývá především stavem a vývojem nářečí na českém jihu a východě a také trochu historií českého jazyka. V dnešním jazykovém koutku budeme proto hovořit o těch pojmenováních, která se týkají hospodářského života na venkově a o jejich proměnách v čase, o oblasti, která se dnes někdy neprávem opomíjí.

Připomeneme problematiku, která byla blízká generaci našich babiček a dědečků. Navíc již brzy bude poloviny podzimního období za námi... Nejen čas dožínek, ale i čas tzv. domlatných (tedy oslav konce žní) minul již dávno, čas dozelných (tedy oslav ukončení sklizně zelí, které jsou mnohde již letitou tradicí) minul poměrně nedávno...

Tak tedy hospodářská pojmenování. Co třeba ta, která se vztahovala k práci na poli? Začněme u pojmenování polních plodin. Třeba taková burýna; ne všude se jí myslí totéž. Mnohde je to jen cukrová řepa (nikoliv tedy řepa jiného druhu). Jinde se tímto slovem ale míní krmná řepa, které se také místy říká burda, burák apod.

Při popisu zpracování plodin (a při pojmenovávání různých polních prací vůbec) se hojně využívalo různých obrazných pojmenování. Metaforicky můžeme jistě chápat pojmenování posledního (popř. i prvního nebo prostředního) snopu v sestavě ostatních snopů (tzv. panáků, při uspořádání sestavy tzv. mandlíku neboli hromádky): klobouk, čepice, dědek aj.. Stolice s hřídelí a nástavbou k upevnění a opracování řemenů se zase nazývala koník... apod.

Zajímavá jsou i slova ve vztahu ke službě na statku (a tedy v hospodářství). Velmi zajímavá jsou spojení přídavných jmen se jménem podstatným - při "služebním" označení; např. jmen malý, velký nebo mladý, starý popř. spíše jejich II. stupně - mladší, starší) s pojmenováním pracovnice: na statku pracovala malá, mladší nebo velká, starší děvka čili děvečka. Zjednodušením sousloví na slovo jediné (tzv. univerbizací) pak vznikla označení typu mladšinka, staršinka, kterým konkurovala jednoslovná pojmenování (např. paska, pastička /husopaska/ nebo třeťačka, třetinka /třetí v pořadí, nejmladší služebná/ děvečka/, hůdě /malá dívka - obvykle do 12 let věku/ apod.).

Na vsi se také chodilo pást "na draha". Slovo draha se nám v Čechách vyskytuje poměrně často. SSJČ uvádí, že označuje pozemek ležící ladem, popř. také cesty mezi ploty (určené k vyhánění dobytka, těm se ale oblastně říká i jinak; doklady o tomto významu máme už z 15. století. Na českém jihozápadě např. známe i souhradu, záhatě apod.); pro přímé pojmenování cesty (dráhy) se ale slova užívá řídce (oblastně snad více na českomoravském pomezí, na Vrchovině, na Havlíčkobrodsku, popř. i v lokalitách západní Moravy; např. západně od Brna se pojmenování Draha pro označení cesty užívá častěji).

Ve venkovském prostředí byl člověk se svým hospodářstvím spojen téměř nerozlučně. Někdy už je těžké vysvětlit nějaké pojmenování statku nebo chalupy, když už dnes nevíme přesně, proč se právě v tom našem místě někdy v minulosti objevilo.Takových nejasných případů je spousta. Pro příklad uvedu model takové "jazykové archeologie". Vezměte si třeba slovo piškorna, které je součástí pojmenování Do Piškorny, U Piškorny nebo prostě jen Piškorny. To označuje pole a cestu u jihočeského Soběnova. V místě se těžila hlína a byla zde stará cihelna. Nedaleko se nachází také pískovna; mohla by tu tedy být nějaká souvislost? Jméno se vztahuje k místu u Soběnova, kde si postavil dům krejčí; nutně ale ne k výkonu povolání. Mohlo jít i o původní přezdívku Piškora. Slovem piškora, pískora (-y, f.) byl míněn ten, kdo (cituji dále ze SSJČ a z Jg) "vydává pískavé zvuky; drobný, hubený člověk"; též to mohl být pískoř (-e, m.), což byla "přezdívka někomu malému, nepatrnému" nebo piskora, tedy ten, "kdo rád brzo píská a pláče".

Otázky:

Jak je to dnes s pojmenováním místa, když se užije předložky? Má se psát "...v ulici U hrušky" (s malým H) nebo "... v ulici U Hrušky" (s velkým H)? Je mi jasné, že se velké U v předložce píše vždy. Ale co to slovo po předložce?
Podle posledních Pravidel českého pravopisu tu platí, že v názvech ulic, domů apod. se důsledně píše s velkým (počátečním) písmenem nejen předložka, ale i slovo, které po ní následuje. Dříve ovšem platilo, že se velké písmeno po předložce psalo jen tehdy, bylo-li následující jméno také vlastním názvem: Na Příkopech (existuje samostatné označení Příkopy), ale U příkopu (v sousedství uličky byl strmý svah a příkop). Svého času to prof. Trávníček vyřešil v Brně tak, že doporučil převést všechny předložkové názvy uliv na jednoslovné (takže místo ulice U Zahrádek je tu dnes ulice Zahrádky). Ale v současnosti jinak platí ustanovení posledních Pravidel.

A proč pojmenování Draha nezní Drahy nebo Dráhy, pokud s dráhami někde souvisí?
Tady to může být tak trochu problém. Někde by mohlo jít o zkrácení samohlásky á na a v jedn. č. (Draha místo Dráha). Oblastně může jít i o zachování starého dvojného čísla (pokud by šlo o základ z jedn. č. podstatného jména r. m. typu drah - srov. např. svah; tento vývoj ale není příliš pravděpodobný. Podobně /nikoliv ovšem běžně u podstatných jmen r. m./ máme dnes oči a ne oka, ruce a ne ruky - i když zvláště na jihu a západě Čech se objevoval /a stále objevuje/ i poslední zmíněný tvar, ruky). Spíše zde přichází v úvahu tvar mn. č. podstatného jména draho (v pomnožném označení: "místa pro vyhánění dobytka, cesty").

Co je to, když se řekne...

vzít někomu křpít (nebo třpít)...
Slovem křpít nebo třpít se oblastně mínil tipec (tedy chorobné zrohovatění jazyka u drůbeže, bílý puchýřek, ztvrdlá kůže na jazyku kuřat); spojení tedy mělo stejný význam jako obecnější "zatnout někomu tipec" (popř. i v podobném smyslu, jako obecné "vzít někomu vítr z plachet"): zarazit někoho, zastavit někoho, znemožnit někomu nějakou činnost, výrazně někoho omezit... Hlásková podoba křpít/třpít patrně souvisela se změnami výslovnosti v proudu řeči (také analogicky, např. se slovem chřtán, které mohlo znít oblastně křtán nebo zjednodušeně řtán, posléze místy i třtán)...
autor: Martin Prošek
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka