Jiří Stočes: Pěkný zbytek roku 2020

Dnes máme třetího ledna. Jistě ještě máte v paměti rušnou silvestrovskou noc a šťastně jste vstoupili do nového období vašeho soukromého, pracovního i občanského života. Tak mi dovolte, abych vám popřál hezký zbytek roku 2020.

Originální přání? Ano, ale…

Jestli vás toto moje právě vyslovené přání zvedlo ze židle nebo alespoň zarazilo, pak splnilo svůj účel. Vyhrotil jsem ho takto záměrně. Stále častěji totiž slýchám přání pěkného zbytku dne, večera, pobytu, dovolené a já nevím, čeho ještě. Přiznávám, že mě spíše vytočí, než potěší. Tento závěrečný pozdrav přitom ještě tak před pěti, možná šesti či sedmi lety nikdo nepoužíval. Kde se vzal, netuším, ovšem dnes na mě útočí ze všech stran.

Aby bylo jasno: Rozhodně se nepovažuji za konzervativního jazykového puristu, který by brojil proti všem novým jazykovým trendům. Ano, baví mě archaická čeština, ale stejně tak mě baví i originální novotvary či fráze. Vlastně jsem na svůj rodný jazyk pyšný právě proto, že umožňuje tolik různých možností vyjádření.

Na přání pěkného zbytku čehokoliv mi vadí jeho obsahová nepřiměřenost. Působí na mě absurdně, někdy depresivně a někdy manipulativně. Určitě řeknete, že přeháním, ale rád to vysvětlím. Slovo zbytek totiž označuje vždy něco malého, nepodstatného, možná i nepotřebného a rozhodně méně kvalitního. Prostě to, co zbývá, když se vyčerpá to hlavní. Například zbytek jídla, zbytek zdiva, zbytek látky či zbytek života.

Přát pěkný zbytek dne hned po ránu je nesmysl

Když mi uvaděčka při odchodu z divadla popřeje hezký zbytek večera, ještě bych to chápal. Ano, dá se předpokládat, že hlavní náplní mého večera bylo právě shlédnuté představení a nyní tedy už opravdu nastává jen jeho zbytek, totiž odchod domů a po nezbytné hygieně ulehnutí do postele. I když – třeba zrovna ne! Vrcholem mého večera přece může být ještě něco jiného a divadelní představení tak bylo pouze jeho začátkem, předehrou, rozjezdem.

Tím spíše to platí při odchodu z restaurace, kde se s přáním pěkného zbytku večera setkávám snad vůbec nejčastěji. Svým jistě dobře míněným přáním servírky a číšníci vlastně říkají: „Tak jste se nadlábli a popili, to bylo jistě to hlavní, co jste od svého večera očekávali, a mnoho toho už nezbývá… Tak ať je i to pěkné.“

To pořád ještě má alespoň nějakou logiku. Skutečně mě ale zaskočí přání pěkného zbytku dne od servírky po obědě a zejména pak od prodavačky, pošťačky, v mailech a v neposlední řadě od mých studentů a studentek v dopoledních hodinách. To většinou nevydržím a ohradím se, samozřejmě co možná nejpříjemněji, že můj den teprve nedávno začal a jeho většinu nemohu a ani nechci vnímat jako nějaký zbytek.

Přemýšlejme nad tím, co říkáme

Možná si myslíte, že jsem hnidopich. Ale zkuste nad tím popřemýšlet a třeba mi dáte za pravdu. Vlastně mi nejde o nic jiného, než abychom přemýšleli nad tím, co říkáme. Abychom jen neopakovali to, co říkají jiní, co je zrovna v módě.

A ještě douška na závěr. Samozřejmě vím, že patrně nikdo z těch, kteří mě kdy počastovali přáním pěkného zbytku dne, večera či pobytu, to nemyslel tak, jak jsem to právě popsal. Ostatně nejednou to přání doprovázel milý úsměv. A ten, jak známo, umí kromě jiných zázraků také dokonale překrýt jakékoli jazykové nedokonalosti a nedorozumění. Tak ať ani vás v novém roce úsměv neopouští!