Můj šálek čaje

V odpovědi na vaši otázku použiju jednu z větných konstrukcí, kterými se dnes budeme zabývat. Angličtina – to je to, co je spojuje. Tato větná konstrukce – „to je to, co“ – působí v češtině velice kostrbatě. Právem nás tahá za uši. Jedná se o frázi vytvořenou podle modelu, který funguje například v anglické větě „this is what…“. V češtině bychom však místo dvojího opakování ukazovacího zájmena „to“ měli použít spíše jiný způsob vyjádření. Například místo abychom řekli: „to je to, co mě skutečně zajímá“ můžeme říct „a to mě zajímá“ a podobně.

Anglické věty, to opravdu není můj šálek čaje – abych použil další z konstrukcí, o kterých si dnes povídáme.

Ano. Také tato věta – to není můj šálek čaje – ve smyslu: tomu nerozumím, to mě nebaví, nezajímá – je konstrukce doslovně přeložená z angličtiny. Bohužel v našem prostředí působí poněkud neprůhledně a její smysl mnoha lidem uniká. Češi – na rozdíl od Angličanů – nemají totiž k pití čaje tolik blízký vztah. Obávám se však, že ani kdybychom onen „šálek čaje“ nahradili „půllitrem piva“, moc bychom k objasnění této fráze nepřispěli. V tomto významu se v češtině používají fráze jako: to není moje parketa, to není můj problém, nejsem v tom kovaný, do toho nevidím a podobně.

Mluvit hezky česky opravdu není snadné. Pro dnešek se už raději s našimi posluchači rozloučíme. Mějte tedy hezký den a zase někdy na slyšenou – řekl bych, kdybych nevěděl, že ani slovní spojení „mějte hezký den“ není z hlediska češtiny žádnou perlou.

Toto spojení je doslovným překladem anglické fráze have a nice day. Jenže ouha, v češtině se rozkazovací způsob slovesa „mějte!“ do uctivého pozdravu na rozloučenou moc nehodí. Pozdrav „hezký den“ původně obsahoval frázi „přeji vám“ a určitě se v něm nevyskytovalo sloveso v rozkazovacím způsobu. Proto zní věta „mějte hezký den“ českým uším spíš urážlivě než uctivě. Otázkou zůstává, proč se slovní spojení „mějte hezký den“ v češtině vůbec prosazuje, když nám zní tak ošklivě. Můžeme se pouze domnívat, že se k němu mluvčí uchylují proto, aby se nemuseli rozhodovat, jestli mají použít sloveso přát s koncovkou -i (tedy přeji vám) nebo s koncovkou -u (přeju vám). První varianta zní dnes zastarale až knižně, druhá zase hovorově. U slovesa přát neexistuje v první osobě jednotného čísla v češtině žádná neutrální varianta. Možná proto hledají mluvčí způsob, jak se tomuto problematickému slovesu vyhnout.

Co kdybychom se tedy tomuto nepříjemnému rozhodování vyhnuli společně? Přejeme vám pěkný den a někdy zase na shledanou.