Nejkrásnější úsek divokou přírodou. I vodáky proklínaný nekonečný volej

Po miliony a miliony let tady voda obrušovala tvrdé horniny, až vymodelovala překrásný kaňon údolí Berounky. Přírodní ráz břehu mezi Liblínem a Zvíkovcem podtrhuje skutečnost, že tu není žádný most přes řeku. Jeden je právě v Liblíně a druhý až ve Zvíkovci. Oba pocházejí z 30. let minulého století a jsou si i podobné.

Okolní stráně jinak divokého údolí pokrývají smíšené lesy, kam jen se podíváte. Minimum lidských obydlí. Teď na podzim hrají břehy řeky doslova všemi barvami. Z vodáckého hlediska není úsek mezi Liblínem a Zvíkovcem příliš populární. Proč? Po vyplutí z Liblína vás totiž zanedlouho čeká šest kilometrů dlouhý téměř nekonečný zvíkovecký olej. Klidná vodní hladina, kterou má na svědomí jez ve Zvíkovci.

Pro někoho nekonečné nudné pádlování, pro jiné, včetně mě, příležitost na chvíli vysadit ze shonu. Jen se nechat unášet klidně tekoucí vodou a kochat se okolními lesy a skalami. Ze snění vás probere až strašidelně hučící zvíkovecký jez. Není splavný a lodě se musí přenášet.

Místní hasiči poznali sílu vody na vlastní kůži

Co dokáže až dva metry vysoký vodní sloupec s ohromným vývařiště pod jezem, si před pár lety nechtěně vyzkoušel i sbor dobrovolných hasičů ze Zvíkovce. Když tehdy dostali nový záchranný raft, zkoušeli plout proti proudu až k jezu.

Dostali se ale přímo pod padající vodu a ta je vtáhla do vývařiště. Všichni naštěstí tuhle lekci vodního živlu přežili ve zdraví, ale jak vzpomíná starosta Zvíkovce Petr Uher, od té doby místní jinak chrabří hasiči k síle řeky správný respekt.

Zpod zvíkoveckého jezu se voda řeky Berounky vydá dál. Propluje ještě pod dvěma zříceninami dávných hradů Krašova a Týřova. A pak už opustí Plzeňský kraj a vydá s krajem spisovatele Oty Pavla, Středočeským krajem do Berouna, kde získala i svůj název. Pak dopluje do Prahy, kde se vlije do řeky Vltavy.

Ale ta nejkrásnější část řeky Berounky, nehledě na berounský název, bude navždy u nás v Plzeňském kraji mezi Dolany, Liblínem a Zvíkovcem.