Neobyčejný osud Anny Bergmanové

„Můj protest spočíval v tom, že jsem přežila,“ řekla Anna Bergmanová, když vzpomínala na svá válečná léta. Možno dodat: nepřežila sama. Za nepředstavitelně krutých okolností přivedla na svět nový život.

Narodila se 20. dubna 1917 v české židovské rodině v Třebechovicích pod Orebem. Její otec vlastnil kožedělnou továrnu a Annu měl podle všeho čekat šťastný život. V Praze studovala práva a zde se také seznámila s židovským emigrantem z Německa Berndem Nathanem. Vzali se již po okupaci, ale netrvalo dlouho, a již koncem roku 1941 byli deportováni do terezínského ghetta. Po třech letech strádání byl Annin muž zařazen do osvětimského transportu a Anna v naději, že se s ním shledá, se nechala deportovat za ním. V té době, aniž by to věděla, spolu čekali dítě.

Více se však už nesetkali. Bernd Nathan byl v lednu 1945 zastřelen a Anna po hrůzných zážitcích v Osvětimi a zničující práci v továrně v německém Freiburgu byla deportována do rakouské části Říše. V dubnu 1945 na voze, který od železničních vagónů vezl mrtvé a umírající ženy do lágru v Mauthausenu, porodila holčičku. Sama v té době vážila kolem 30 kilo, holčička něco přes kilogram. Přesto přežily. Když je za necelý týden američtí vojáci v již osvobozeném táboře našli, byli přesvědčeni, že se stali svědky zázraku.

Každý z přeživších šoa měl svůj zvláštní osud, v němž o životě a smrti rozhodovaly i nepatrné detaily anebo štěstí. Záleželo však i na vnitřním nastavení každého člověka. Když ještě před deportacemi mohli Židé vycházet jen s židovskou hvězdou, Anna Bergmanová, jak po válce řekla, si oblékla svůj nejhezčí kostým a hvězdu určenou k potupě si připnula jako šperk. Odvahu, nezlomnost a hrdost si nenechala vzít ani později.

Po válce se provdala za přítele z dětství Karla Bergmana, který v britském letectvu bojoval proti nacistům, a po komunistickém puči se spolu natrvalo vystěhovali do velšského Cardiffu.

Příběh Anny Bergmanové se stal legendárním: svému dítěti dala život uprostřed všudypřítomné smrti. A jestliže dnes, deset let po Annině úmrtí, osud této výjimečné ženy připomínám, je v tom i něco osobního. Byt, ve kterém v Praze po svatbě s Berndem Nathanem krátce bydlela, se nacházel v nejvyšší části domu přistavěného ke Španělské synagoze. Až do konce minulého měsíce, kdy jsem ukončil svou práci ředitele Židovského muzea v Praze, jsem právě zde, na místě pokoje novomanželů, měl téměř 20 let svou pracovnu.