Sametová revoluce. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí

Plzeň se stává dějištěm odvážných činů studentů, kteří se rozhodují postavit proti totalitnímu režimu. Jedním z nejvýraznějších projevů jejich vzdoru je takzvaná „plakátovací válka“. Skupina asi dvaceti studentů Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni – mezi nimi Rolando Arias Anaya, Jiří Albrecht a Karel Moravec – vylepuje v noci plakáty s hesly jako „Padá hvězda, něco si přej“ nebo „Konec vlády jedné strany“ přímo na budovu Krajského výboru KSČ na Americké třídě. Používají k tomu avii, nosí lepidlo, plakáty a dokonce slaňují z horních pater, aby dosáhli na ta nejvyšší místa. Je to tichá, ale výmluvná vzpoura. Nikdo netuší, jestli ráno nepřijdou estébáci nebo nepřijde vyloučení ze školy.

Současně se na lékařské fakultě rozbíhá studentská stávka. Vedou ji například Marcel Hájek a Vladimír Zindr. Děkan fakulty, profesor Macků, studentům symbolicky předává klíče od školy – gesto, které znamená víc než administrativní souhlas. Znamená důvěru. Každý den studenti vyrážejí do ulic, organizují mítinky, rozdávají letáky, mluví s lidmi. Strach je přítomný, ale ještě silnější je touha něco změnit.

A pak přichází 27. listopad. Náměstí Republiky v Plzni se plní – přichází až padesát tisíc lidí. Přidávají se i zaměstnanci Škodovky. A v tu chvíli je jasné, že tahle revoluce se už nedá zastavit. Někteří z těch, kteří vylepují plakáty, sedají krátce poté do vlaků a aut směr Praha. Václavské náměstí čeká. Revoluce se přesouvá do hlavního města – a Plzeň je u toho.

Co si zapsal Václav Havel

Václav Havel|foto:Václav Jirsa, Právo / Profimedia

Zakládáme Občanské fórum spolu s Jiřím Dienstbierem, Janem Rumlem, Danou Němcovou a dalšími. Chceme jediné - svobodné volby, konec totality, návrat k demokracii. Po celé republice se rozeznívá cinkání klíčů – Plzeň, Brno, Bratislava, Ostrava. Lidé se scházejí, mluví, zpívají, věří. Po čtyřiceti letech drží osud země ve svých rukou.

Komunisté se hroutí. Jakeš, Štěpán, Biľak – tváře starého režimu - mizí jedna po druhé. A pak přichází chvíle, na kterou čekáme desítky let – 10. prosince prezident Husák jmenuje první nekomunistickou vládu. Krátce na to sám abdikuje.

Stojím na balkoně Melantrichu. Pode mnou desetitisíce lidí. Jsou to mladí i staří, studenti, dělníci, profesoři. Vidím slzy, smích, naději. Slova mi skoro nejdou přes rty – vždyť ještě v květnu jsem byl ve vězení. Ale teď vím, že pravda má sílu. A že jsme dokázali nemožné – bez zbraní, bez nenávisti, s odvahou a vírou. 29. prosince se stávám prezidentem ČSSR. Nejen díky slovům, ale i díky obyčejnosti.

Svět

Dalajláma dostává Nobelovu cenu míru a čínští soudruzi se mohou uvztekat. Michael Gorbačov se osobně sejde s papežem Janem Pavlem II. a sovětská perestrojka otřásá základy komunistického impéria. Rumunského diktátora Nicolae Ceaușescua i s manželkou zastřelí jeho poddaní kdesi u rozpadlé zdi. A soudruzi celého světa se opravdu bojí, jak skončí oni.