Poutní místo Křížkov. Vzpomínka na kostel, který byl v 50. letech zbourán
Na Šumavě bývalo místo, ve kterém spočívalo Pražské jezulátko a také ostatek svatého Kristova Kříže. Právě tato svatá reklivie dala místu a kostelíku název Křížkov, německy Kreutzwinkel. Tato malá osada bývala místní částí obce Hamry a do dnešních dnů z ní mnoho nezůstalo.
Dominantou malé osady byla do tvaru kříže postavená mešní kaple. Postavit jí měl svobodný sedlák Johann Torner v letech 1730 až 1731. Na jednom ze tří rokokových, dřevěných oltářů se už pět let po dostavbě kostelíku skvěl 20 centimetrů vysoký stříbrný pacifikál s ostatkem svatého Kristova kříže. Pacifikál je liturgický předmět, obvykle zdobená destička nebo kříž, často obsahující relikvii. V tomto případě měl pacifikál oválovou, jemně tepanou nožku, která vybíhala v barokně vykrojenou desku pokrytou drobným tlačeným ornamentováním s okolo zlacenou září. Vzácná relikvie dala celému místu jméno – Kreutzwinkel, tedy Křížkov.
Dalo by se přitom očekávat, že pokud se na zapomenuté Šumavě v první polovině 18. století měla vyskytovat nějaká vzácná relikvie, asi by ji nikdo nehledal v tak zapadlém koutě, jakým byl Křížkov. S největší pravděpodobností ji sem darovala Hraběnka Alžběta Kolowratová, choť nejvyššího zemského hofmistra Jindřicha Kolowrata-Libštejnského. Ta sem dopravila také Pražské jezulátko, i když se jednalo pouze o repliku. Přitom, podle legendy chtěla do kostelíka v Křížkově dopravit originál.
Hraběnka Kolowratová těžce onemocněla a následkem nemoci ztratila zrak a sluch. Velmi zbožná dáma se ve své nemoci svěřila Pražskému jezulátku, které, když políbila, ji měla navrátit ztracené zdraví. Od té doby byla velkou ctitelkou Božského Dítěte a chtěla dát sošku převézt z Prahy k sobě domů na Šumavu. Jenže ani šestispřežím koní nedokázal kočí pohnout z místa. Hraběnka to považovala za znamení, že Jezulátko chce na svém místě v karmelitánském domě Božím setrvat. Tak dala alespoň zhotovit její věrnou kopii, která se pak dostala rozličnými cestami do šumavského kostelíka.
V kostelíku se mše sloužila jen dvakrát do roka. Darů na jeho opravy se moc nedostávalo a tak kostelík chátral. V jedné zprávě kanceláře knížecího panství knížecí dvorské komoře ze dne 4. září roku 1863 se praví: Ve farní obci Hammern v místě zvaném Kreutzwinkel existuje od pradávných dob kaple, o níž jsou od roku 1796 až do současnosti vedeny účty zdejším patronátním úřadem. Tato kaple zubem času velmi utrpěla a je nyní údajně v tak žalostném stavu, že vyžaduje naléhavé opravy, aby se neproměnila v úplnou ruinu.
V ruinu se neproměnila. Vždy se nakonec našly nějaké peníze, díky kterým se provedly alespoň ty nejdůležitější opravy. Až v roce 1935 se této stavbě, která byla dokonce starší, než farní kostel v Hamrech, dostalo generální opravy. Pak ale přišla válka a po válce odsun původních obyvatel. Obnovená kaple opět chátrala až do roku 1958, kdy byla definitivně zbourána. K částečnému obnovení tohoto poutního místa došlo roku 2007. Na místě dnes stojí částečně zachované obvodové zdivo, část kamenné podlahy a již zmíněná kamenná deska s letopočtem 1731 a znakem Krakovských z Kolowrat, svobodných pánů z Újezda, která byla součástí místa už před bezmála třemi stovkami let.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
