O soutěžích
"Jakmile mi dáte číslo na záda, stane se ze mě kluk", řekl mi asi před deseti lety žokej Ferdinand Minařík. Mám to samé, stejný problém, mají to chlapíci ve většině. Protože jde o samce, tedy o ty jeleny, tetřevy, kozly. Je třeba vyhrát, toť vše, oč tu běží. A předvést se před samičkami, před ženskými. A jaksi na okraj také před bezpohlavním, zbytkovým světem a impotentními sponzory. A aby to bylo jaksi najisto, zobne si občas závodník, tetřev, kozel, ze zakázané studánky. Anabolické či EPO, lhostejno jest. A tak jde nakonec o to, kdo si srkne okysličených krvinek nebo nějakých steroidů dřív a utajeněji než druhý. Závody se dostaly do polohy závodů s dopingovými hlídači. Takové závody nejsou už ani chlebem, ani hrami. Ten vyběhne, ten vyskočí, zdvihne, a jiný už chystá zkumavku, zda ten první nebyl nějak předupraven pro start, výskok nebo zdvih. Tak začíná fejeton Jiřího Tomáše Blažka.
Svět se rozhodl tajit vlastní selhání. V Palestině, na sto dvanáctém podlaží Trade World Center, v hospodě U Zemanů, všude selhává, ale on se mu nakonec zatím vždycky nějaký ten kyslík do krvinek, a nebo příčně pruhované anabolikum, do organismu dostane včas. Musí? Asi ano, protože kdyby ne, ztratil by před sebou samým dobrý obraz. Ksicht, řekněme. Je třeba vyhrát, dokonce za cenu poškození a s vědomím vítěze. Říká se, že po ukončení pravidelného braní dopingu se třeba vzpěračům zhroutí páteř. Já si myslím, že její destrukce začíná s první polknutou tabletou.
Ale takto ani není třeba moralizovat, protože něco nějak bereme všichni. Svět si bere každé ráno svou viagru, aby ztopořil svědomí a vypadal před ženskými jako chlap. Není zde myšleno zle, ale výčitka to je. Protože mohl by svět a jeho soutěžící věnovat peníze na opravdový chléb a opravdové hry. Bez anabolických Sněhurek a běžeckých svalovinových brojlerů. Vždyť k normální soutěži opravdu stačí to číslo na zádech a myšlení tetřevů a kozlů. Ani tentokrát jsem nezapomněl na politiky a jejich způsob prokrvení. Protože, nebudete tomu možná věřit, ale rozhodování o první bublince se často neděje až v šatně sportovce; často je o něm, tak či onak, vlastně hlasováno.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
