O výstavách
V sobotu jsem navštívil jednu výstavu a ples, v neděli druhou výstavu a les. Obě výstavy krásné, každá jinou krásou. K plesu i k lesu se vrátím, slibuje ve svém fejetonu Jiří Tomáš Blažek. V klatovské Galerii U Bílého jednorožce, to byla sobota, popisuje výbornými fotografiemi práci architekta Josipa Plečnika Damjan Prelovšek. Výborné a velmi srozumitelné fotografie to jsou, zde nemusí nikdo předstírat, že tomu rozumí. Ani noha tam nepřišla za celou tu hodinu mého pobytu. Ani noha, přitom by určitě snad každá porozuměla. Nechtělo se jí, co kdyby?
V neděli jsem v Horažďovicích navštívil výstavu králíků a holubů, i slepice tam byly. Velmi srozumitelné zvířectvo to bylo, ani tam nikdo nemusel předstírat, že tomu rozumí. Opravdu tomu rozuměli a nebylo jich tam málo. Narváno, řekl by expresionista v galerii, narváno, říkali chovatelé stejně expresivně. Zde nebylo žádné "co kdyby", sem se chodí najisto, králík málokoho překvapí neobyčejným výrazem a i když se světlem pracují slepice úplně po svém, dělaly to stejně i v baroku. Manýrismus kohoutů je zde považován za normu, nikoliv pózu.
Kultivovaní estéti, ale i úpěnliví snobi mně teď asi umlátí pudřenkami a do žeber mě příště budou na nějaké té vernisáži píchat zdviženými malíčky za tu buranskou drzost srovnávání nesouměřitelného. Ale když oni nikdy nezkusí navštívit dvě tak nesouměřitelné výstavy za osmačtyřicet hodin, kdežto zpravodaj si to ještě kubisticky proloží zácpou ledových ker v Sušici, a to aniž by to vážně pohnulo s jeho názorem na Kupku a Debussyho. Tak kdo je otrlejší a zároveň upřímnější, řekněte, milostivá!
Půjde o pověst, hádám. A půjde o to, kudy chce ta která výstavní síň jít. Já do Galerie U Bílého jednorožce nechci cpát bubláky, leghornky a činčily obrovské, ale jestli toho nesrozumitelného nebylo v posledních letech už tolik, že i snoby přestalo bavit předstírání souzněného porozumění. Tak vyhlášené galerii přece nemůže uškodit to, říkám si, že tam bude občas narváno na nějakého obyčejného expresionistu. Začíná tam být nadutě, zkráceno dutě. To je škoda, byť možné je to brát tak, že tudy prošel jeden nekunsthistorický zpravodaj. Bohužel ale, za celou hodinu jenom on. Jó v Horažďovicích? Ale oni věděj, co jsem chtěl povědět.
P. S. Ten ples byl krásný, narváno. A ten les? Prázdný. Ale krásně?
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
