Přechylovat ano nebo ne?

23. září 2010

Přechylování je gramatický termín, který označuje tvoření ženských podob podstatných jmen od jmen mužských. Týká se jak osobních jmen, např. Novák - Nováková, tak podstatných jmen s obecným významem, např. ministr - ministryně. Pro dnešní jazykový koutek jsem téma přechylování vybral proto, že jsou s ním spojeny tři okruhy problémů, které uživatelé češtiny často nedovedou uspokojivě vyřešit. První je velmi obecný a týká se především cizojazyčných osobních jmen - musejí se přechylovat např. jména známých osobností? Musíme v českém textu užít např. jedině Sharon Stoneová nebo můžeme použít i nepřechýlené Sharon Stone? Druhý okruh je rovněž spojený s cizojazyčnými jmény a týká se formální stránky věci, tedy jak správně utvořit přechýlenou ženskou podobu jména. Třetí okruh problémů se pak týká užívání některých méně obvyklých přechýlených podob domácích podstatných jmen.

V dnešním jazykovém koutku se dostaneme pouze k prvnímu okruhu problémů. Tedy k problému, který lze výstižně vyjádřit otázkou: je přechylování závazné? Musíme vždy a za všech okolností použít "Sharon Stoneová"?

Přechylování není v žádném slova smyslu povinné, není ani nijak vymahatelné. Často se veřejnost neoprávněně cítí ohrožena jakousi "povinností" přechylovat. Přechylování je však vyžadováno coby společenská norma, a to silnou tradicí a ohledem na systémové vlastnosti češtiny. Vysvětlím konkrétněji. Nepřechýlená jména se nezačleňují do větného kontextu, protože svým tvarem nemohou vyjádřit vztah k ostatním výrazům ve větě. Všechna ostatní podstatná jména až na několik výjimek u přejatých slov totiž v češtině skloňujeme. Proto věty s nesklonnými jmény jako např. Novotná porazila Suk nebo Brown přicestovala do České republiky nejsou snadno a jednoznačně srozumitelné a právě proto jsou odmítány. Přesto se ale v praxi nepřechýlená jména objevují, určitá část veřejnosti totiž považuje přechýlené podoby s koncovkou -ová za nežádoucí zásah do osobního jména nositelky, někdy se dokonce setkáváme s extrémními postoji, které považují přechýlené podoby Brownová, Stoneová apod. za prznění, kulturní barbarství, projev české malosti, nedostatek světového rozhledu apod.

Nejen jazykovědci, ale i filologicky aktivní veřejnost tyto extrémní názory většinou nesdílejí. Jestliže má jazyk dobře sloužit svému účelu, tj. hladkému a jednoznačnému dorozumění, pak je za tímto účelem třeba využít všechny potřebné - řekněme -"stavební prvky" jazykové struktury daného jazyka. Ostatně přizpůsobování cizích prvků je běžné i v jiných jazycích, nejen v češtině. Máme se například zlobit, když mluvčí či pisatelé v cizojazyčném prostředí zbavují česká jména diakritických znamének a píší a vyslovuji [cizek] místo [čížek]? Takové zjednodušení si přece nelze vysvětlovat jako pokus o degradaci jména, je to projev přizpůsobení cizího prvku domácímu jazykovému prostředí a jeho možnostem. A ještě k té světovosti bych si dovolil nastolit otevřenou otázku - lze degradaci vyjadřovacích možností našeho jazyka považovat za projev přibližování a otevírání se světu?

Zajímavý je jistě také pohled z druhé strany. Měly by se cizinky cítit ohroženy tím, že jejich jméno bude češtině přizpůsobeno koncovkou -ová? Zde by měl platit oboustranný respekt ke kulturním hodnotám, mezi které jazyk patří. Cizinky by si obměny jména neměly vysvětlovat jako pokus o urážku na cti, a pokud přece trvají na zachování základní podoby jména, má zase čeština možnost vyjádřit potřebný pádový tvar pomocí opěrného obecného jména, např. paní nebo slečna. Věty typu promluvil s paní Brown, herečka Wilson vystoupila na festivalu sice nejsou bezvýhradně přijatelným řešením, zejména pokud se jméno v textu opakuje vícekrát, avšak jsou určitou možností, jak vyhovět potřebám obou stran.

DOTAZY

Chtěla bych se zeptat, jestli je slovo "kytka" (květina) v českém jazyce považováno za spisovné.
Slovník spisovné češtiny hodnotí výraz kytka ve významu "kytice" jako hovorový, tj. jako spisovný, ale stylově nižší. Ve významu "květina" je výraz hodnocen jako oblastní, a tedy nespisovný. V textech formálnějších a oficiálních by tedy bylo vhodné se tomuto slovu vyhnout.

Prosím o vysvětlení následující věty, kde jsou uvedeni členové zastupitelstva z roku 1876, a na konci je věta: Jeho Excelence p. hrabě Bedřich Thun Hohenstein majitel viribního hlasu. Jedná se mi o slovo viribní.
Slovo viribní nám není známo a nenalezli jsme ho v žádném z dostupných pramenů, které máme k dispozici. Nabízí se otázka, zda se nemůže jednat o chybu. Existuje totiž přídavné jméno virilní, které se vyskytovalo právě ve spojení s podst. jm. hlas a označovalo "takový hlas, kt. je spojen s urč. hodností, je vázán na urč. úřad, funkci, např.: v první kurii (knížecího sněmu) byla knížata s hlasem v-m". (Slovník spisovného jazyka českého)

PŘÍSLOVÍ

Ta ženská je ale metr

Slovo metr v tomto rčení nemá nic společného s délkovou mírou. Souvisí s francouzským slovem maitre a znamená "mistr a učitel", nese tedy význam "umí to, je na to mistr". Proto se ještě v polovině 19. století toto slovo někdy zapisovalo s dlouhým e. Dnes už je ale povědomí o původu tohoto slova zastřeno, a dokonce i v některých slovnících je uváděno jako jiný význam slova metr s významem délkové míry.
autor: Martin Prošek
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka