Přední českou historičku skla přivedla k její celoživotní vášni náhoda

2. listopad 2021 13:32, aktualizováno

K historii skla se Jitka Lněničková dostala trochu díky lenosti a trochu díky náhodě. Jejím druhým domovem se pak stala Šumava se svou dlouholetou sklářskou tradicí.

Jitku Lněničkovou znáte možná jako spisovatelku populárně naučných knih, za které získala i Zlatou stuhu, tedy ocenění pro nejlepšího autora knih pro děti a mládež. Je ale také autorkou odborné literatury a držitelkou ceny Gloria muzaealis. Asi nejčastěji je ale její jméno spojované se sklem. Jitka Lněničková je především kurátorka sbírek a naše přední historička skla. Přitom se ke svému oboru dostala vlastně náhodou.

Pavilon skla Klatovy a exponáty vyrobené ve sklárně v šumavském Anníně

„Moji rodiče mají chalupu v Jizerských horách přímo pod sklárnou, a protože já jsem docela líná a zjistila jsem, že dole pod kopcem je archiv, no tak jsem začala dělat diplomovou práci na firmu Riedel z Desné,“ vzpomíná na dobu, kdy končila studium češtiny a dějepisu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Zkoumat staré sklo je jako detektivka

„Zajímalo mě spojení techniky, kunsthistorie a historie. Je to komplexní záležitost, nemůžete se podívat na skleničku a říct, jestli je barokní nebo rokoková. Musíte vzít v potaz techniku, možnosti toho výrobního závodu, je to vlastně taková detektivka,“ vypráví s nadšením Jitka Lněničková. Ta se na začátku své kariéry přesunula z Jizerských hor na Šumavu, kde koncem 80. let začala spolupracovat s muzeem Šumavy v Kašperských horách.

Na Šumavě se také začala zajímat o historii zaniklé sklárny Lötz v okolí Klášterského Mlýna. „Mně přišlo, že už je Lötz zmapovaný, moc jsem se jím nezabývala, zajímavější mi přišla třeba sklárna Lenora Vimperk. Ale pak jsem byla kurátorkou v muzeu Šumavy, kde jsem asi v půlce 90. let šla do archivu do krabice se sklářskými střihy. A zjistila jsem, že jejich stav oproti stavu, který byl zachycený v knížce z 80. let, je tragický,“ popisuje autorka obsáhlého katalogu o sklárně Lötz.

Sklářské střihy, to je národní poklad

Sklářské střihy, to jsou papírové šablony, podle kterých skláři přímo v huti zhotovují výrobky. Podle Jitky Lněničkové jde o velmi cenné dokumenty, a proto se sedm let věnovala jejich záchraně. „V archivu Lötzu se jich zachovalo asi 200 tisíc, ale problém byl, že byly velmi kyselé, pokud by se s tím nic nedělalo, za chvíli by po nich zbyly jen žmolky. Asi jednu čtvrtinu se nám podařilo zakonzervovat a zbytek na záchranu čeká, ale už jsem domluvená se sběrateli, že finančně vypomohou,“ popisuje historička.

Sklárna Annín - muzeum

Sběratelé skla se také na Jitku Lněničkovou často obracejí o radu. I staré sklo se totiž, podobně jako jiná umělecká díla, často padělá. „Z dílny Lötz se nejvíce padělá secesní sklo, já mám ale nejraději výrobky vzniklé po roce 1905, kdy v tamní sklárně experimentovali s technologiemi a my dodnes nevíme, jak některé kusy vyráběli,“ prozradila.

Dnes je Jitka Lněničková kurátorkou v Pavilonu skla v Klatovech. „PASK je moje milované dítě a pak mám na Šumavě druhé dítě, Sklářské muzeum v Anníně. Annín je mým druhým domovem od roku 2015 tu pořádáme sklářská sympozia, kde tvoří studenti středních a vysokých škol přímo v provozu z roku 1796. Já říkám, že Annín je stará dáma velmi mladého ducha,“ uzavřela odbornice, jejíž zasvěcený výklad můžete slyšet na různých komentovaných prohlídkách.

autor: Jitka Englová | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio

Nejnovější zprávy

Koronavirus v našem kraji

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?