Příliš velká sousta
Také se s tím občas setkáte, občas si to leckdo z nás vyzkouší na vlastní kůži. Vzít si něčeho moc, neodhadnout vlastní možnosti, nebo možnosti týmu. Někdy si toho někteří ale berou moc i tehdy, když je jim předem jasné, že nemohou splnit slíbené, ale třeba se jim i případné penále pořád vyplatí, jen když předběhnou konkurenci. Bez ohledu na dobrou pověst týmu, ovšem, což je prokazatelně krátkozraká technika hospodářského boje. A nebo není, protože lidem je to jedno? Počkejme si na výsledek u jednoho konkrétního případu.
Dne šestého listopadu tohoto roku jsme měli být v domě všichni doma, abychom nebránili bleskové výměně kohoutů na radiátorech topení a namontování nějakých teplometrů. Takových měřičů, podle kterých každý ví, kolik protopil a může si tak účinně regulovat utrácení za dodávky páry. Šestého listopadu to vypadalo jako v krásném snu. Montéři přišli, jakoby v rojnici vzali útokem celý dům, jedna dvojice střídala plynule druhou, jeden počítal, druhý to dolů hlásil, třetí přinesl, čtvrtý odmontoval staré, pátý namontoval nové. Takhle to má vypadat, říkal jsem si a odešel jsem za prací, tedy sledovat jednání klatovských zastupitelů. Doma mne vystřídala manželka, na zastupitelstvu jsem šéfovi té firmy od topení pochválil všechny jeho chlapy; jsou slušní, rychlí, bezvadní, ani kafe si nedali, takový měli fofr.
Manželka mi doma oznámila, že to nemohli kvůli nějakým závitům dodělat, a že ten jeden montér slíbil, že přijdou za chvilku. Nepřišli, byl už večer, dalo se to pochopit. Nepřišli ani druhý, ani třetí a další den. Mezitím jsme všude tam, kde nemohli vyměnit kohouty, sice měli měřiče kvůli utrácení, ale nemohli jsme topení ovládat, abychom neutráceli moc. Topení tak šlo u nás i u mnohých sousedů naplno. Nepřišli pátý, desátý, ani dvacátý den, a to už, uznejte, začne být člověk, čekající slíbenou chvilku, trochu naštvaný. "Už máte kohouty"?, zněla domem otázka při setkávání sousedů na schodech. "Za chvilku přijdou, neboj", zněla ironická odpověď.
Konec dobrý, všechno dobré, přišli. Třicátého listopadu, tedy přesně dvacet čtyři dny je dlouhá chvilka u té firmy, pozor na to, jestli u vás ještě nebyli. A to prý přišli jen proto, aby stihli toho třicátého, kvůli penále. Nestihli, přišli zase až za chvíli, druhého prosince v neděli. Nástup měla výtečný, tato firma, co to možná vyfoukla jiným, ale pokazila to. Ti bleskoví chlapíci za to asi nemohou, protože museli v rojnici vtrhnout už zase jinam a jinde možná slíbit chvilku, po které přijdou dodělat rozdělané. Moje žena má takovou přízemní, leč dobrou otázku, když se táže, kdo zaplatí zbytečně protopené jouly a koruny. Já se za zase ptám, jestli je nutné takto hazardovat s důvěrou občanů a v neposlední řadě i s dobrým jménem těch montérů. Ti jsou totiž vidět, na ty se lidé nespravedlivě naštvou. Ne na ty plánující šéfy, co si toho berou moc. A nebo opravdu vědí, že se jim ta zakázka vyplatí i přes to penále? Penále je ale, jak jsem se snažil povědět, dvojího druhu!
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
