Primáška Barbora Botošová vydává nové album

Někomu sudičky dali do vínku dobrodružnou povahu, jinému předpovídali těžký osud nebo nesmírné bohatství. Co se objeví v kolébce Barbory Botošové nebylo těžké uhodnout - na houslech hrál její dědeček a legendární primáš Jan Berky Mrenica starší, i její otec Eugen Botoš, který byl i uměleckým vedoucím Violin Orchestra Bratislava.

„V hudebních rodinách vlastně ani není výběr ohledně jiné profese. Dětství je úzce spjato s hudbou, a vlastně i u nás to bylo tak, že jsem byla obklopena houslisty. Jednak bratr byl houslista, o 5 let starší, stále cvičil, dědeček, táta, strýc, všechny tety. Čili ono mi to bylo tak přirozené, že mě ani nic jiného nemotivovalo, abych si vybrala něco jiného. Bylo mi to tak nejpřirozenější, čili necítila jsem nějaké tlaky, jestli musím nebo nemusím… Housle pro mne v dětství možná byly i hračkou…“

První housle dostala, když byla teprve batole, hrát si na nich naučila až trochu později.

„Já jsem dostala své první housle, které mi byly strašně velké, na to, že jsem měla jen dva roky. Vyluzovala jsem jen nějaké tóny a imitovala jsem dědečka, takže to byla taková moje zábava – byla jsem středobodem všech rodinných oslav a to se mi samozřejmě moc líbilo.”

Jako malá hrávala zejména slovenské a romské lidové písně. Později vystudovala housle na bratislavské konzervatoři a na Vysoké škole múzických umení. Jako 22letá se Barbora Botošová stala i primáškou, což bylo dlouho doménou zejména mužů, pokud tedy nepočítáme slavnou Cinka Pannu. Musela se tedy popasovat i s předsudky.

„V mém věku (35 let) už s tím vůbec nebojuji, velmi se to změnilo. Ženy jsou na vedoucích pozicích nejen v hudbě, ale leckde jinde. Když jsem začínala, samozřejmě to bylo jiné. To mi bylo 22 let, i kolegové byli mladí, ale postupně se přátelství překlopilo do takového pěkného vztahu.”

Podle Botošové musí být primáš nebo primáška zralá osobnost, která má charisma, rozhodnost a dostatek zkušeností s hudbou a jejím aranžováním. Této role se zhostila tak dobře i díky vzorům, které měla v rodině a kde dohlížela, jak to v kapele funguje.

„S tátou jsem hrála v kapele Violin Orchestra Bratislava, možná i víc jak 5 let. On byl primáš a já jsem ho musela poslouchat, u toho jsem hodně pochytila. Určitě i v tom směru jak dát každému nějakým způsobem prostor, každého akceptovat a s každým být kamarád. A to je velmi důležité. A co se týká takového toho interpetačního hlediska, tak dědeček mi dal hodně v tom, že mi vždycky říkal, že se nemám stydět za své emoce a vždy, když nějakou hudbu cítím, tak to mám co nejvíce vykřesat. Neboť to je to, co se může dotknout lidských srdcí.”

Barbora Botošová po svém dědečkovi zdědila nečekaně i jeho housle - nikdo z rodiny totiž nevěděl, komu legendární nástroj nakonec připadne. Houslistka na nich hraje dodnes. Její hudba je směsicí romské a slovenské lidové muziky, kombinuje v ní i takvaný etno-džez a další hudební žánry.

Kromě toho se Barbora Botošová věnuje také romským dětem ze znevýhodněných komunit. Pod její taktovkou talentované děti z projektu Divé maky teprve minulý týden vydaly společné album, její vlastní sólové by pak mělo vyjít už během léta. Kromě toho pracuje i s dětmi ve slovenských dětských domovech. Spolu s dalšími učiteli se je snaží nadchnout pro hudbu, dělá houslové minikurzy a v budoucnu by pro největší talenty chtěla vybrat peníze, aby mohli studovat hudbu na základních uměleckých školách.