Psaní interpunkčních znamének

24. září 2010

Regionální stanice Českého rozhlasu|foto:Aleš Vavřík

Psaní čárek představuje pravopisný problém.Jak nás dennodenně přesvědčují psané projevy různých stylů, byť jsou veřejné, oficiální, tedy připravené, psaní interpunkčních znamének platí skutečně za tvrdý pravopisný oříšek. Jen připomeňme, že interpunkční znaménko je znaménko rozdělovací, tj. takové, které je schopno nahradit v písmu zvukové prostředky, které vyznačují větu a její druh v mluvené řeči, její povahu (otázku, rozkaz, zvolání, přímou řeč atd.).

Do soustavy rozdělovacích znamének patří vedle čárky a tečky ještě středník, otazník, vykřičník, dvojtečka, uvozovky, dále pomlčka a závorky. Jen dodejme, že existují ještě tzv. znaménka diakritická, to jsou rozlišovací znaménka nad písmeny - háček, čárka a kroužek.

Pro psaní čárky jako interpunkčního znaménka máme jasná, jednoznačná pravidla. Tak čárkou se odděluje oslovení (Přijdeš, Honzo, v sobotu?), avšak stojí-li samostatně, píšeme na konci místo tečky vykřičník. Totéž platí pro citoslovce - oddělujeme je čárkou (v řeči přestávkou), např. "Brr, to je zima.", v případě samostatného postavení za ním následuje vždy vykřičník (Au!, Hurá!). Čárkou se odděluje dále tzv. samostatný větný člen. Ten stojí rovněž mimo větu, k níž náleží, a je buď předem vytčen (Knihy, ty měl nejraději.), nebo dodatečně připojen (Tam se nám líbilo, u moře.).

: Ví se, že se čárkou odděluje i vsuvka.Slova jako "prosím", "myslím", "doufám" apod. jsou od původu sice větné vsuvky, ale časem ztratily charakter věty a poklesly na větné částice. Nejsou tedy větným členem a není nutno je v psaném textu oddělovat čárkami (Dnes bude myslím pěkně). Mnohem častěji se v projevech vyskytují vsuvky větné, které mohou mít podobu věty hlavní, jako např. "Mácha měl, to bych chtěl zdůraznit, cit pro jazyk a jeho hudebnost.", nebo podobu věty vedlejší ("Jeho dcera, nemýlím-li se, se přestěhovala do Prahy."). Pro oddělování vsuvky od věty, k níž patří, může posloužit i pomlčka, popř. závorka. Za vsuvku se někdy mylně pokládají zmíněné samostatné větné členy, dále pak vedlejší vložené věty, některé polovětné útvary nebo i přístavky. Všechny tyto typy skladebních konstrukcí se rovněž oddělují čárkou.

Příklady:

Vedlejší vložená věta (ta je na rozdíl od vsuvky gramaticky závislá na větě řídící a bývá poměrně často přívlastková) musí být oddělena čárkou z obou stran - na tu druhou čárku se totiž často zapomíná. Má být tedy: "Závodníci, kteří projeli cílovou páskou, byli bouřlivě pozdravováni."

Problém někdy nastává i při rozlišování přívlastku těsného a volného, neboť oba stojí za svým řídícím členem, zpravidla podstatným jménem, oba jsou rozvity a u obou bývá základem přídavné jméno. Přívlastek volný na rozdíl od těsného lze vynechat, aniž se podstatně změní smysl věty, a odděluje se z obou stran čárkou. Tak např. "O tomto tématu, nyní často diskutovaném, jsme se dozvěděli mnoho zajímavého.". Přívlastek těsný naopak z věty být vypuštěn nemůže, protože by se její smysl změnil. Např. z věty "Trať probíhající na našem území projeli závodníci v rekordním čase." nemůžeme vyjmout přívlastek "probíhající na našem území", protože věta "Trať projeli závodníci v rekordním čase." dává už jiný smysl. Přívlastek těsný čárkou neoddělujeme.
Vedle přívlastku volného patří k polovětným vazbám, které se oddělují čárkou, také rozvitá vazba infinitivní, která má platnost vedlejší věty podmínkové - např. "Nebýt tvé pomoci, asi bych to nezvládl.", a také rozvitá vazba přechodníková. Příklad: "Chlapec sklopil hlavu, červenaje se hanbou.". Tady jde ale spíše o jazykový prostředek knižní, popř. až archaický.
Do výčtů případů psaní čárky ve větě jednoduché patří přístavek a také několikanásobný větný člen. A oba tyto typy konstrukcí lze navíc nejlépe vysvětlit na základě jejich srovnání. Zatímco u několikanásobného větného členu (= u koordinačního spojení) jsou jednotlivými výrazy označeny různé skutečnosti (např. "navštívili nás příbuzní, přátelé a známí"; "pozval nejen Jirku, ale i Honzu"; "jedl knedlíky, ne však brambory"), přístavkovým vztahem jsou naopak spjaty dva výrazy, jimiž se pojmenovává tatáž skutečnost, např. "Moje babička, matka mého otce, pochází ze Šumavy."