Rok končí, rok začíná...
Když před deseti lety jako by rázně, ve skutečnosti ale jaksi rozpačitě, zanikal společný stát Čechů a Slováků, tak vlastně teprve tehdy také končil svůj život Masarykův projekt suverenity našich národů; velký a realizovaný sen velké osobnosti našich dějin. Rozpačitě říkám s jistotou přesné vzpomínky na abdikační odpoledne Václava Havla v Lánech, kde bylo na trávníku mezi hosty a novináři cítit právě rozpačitost jako leitmotiv toho setkání, jakési párty, sezvané příznačně k Masarykům domů. Nic už se nevysvětlovalo, trochu se plánovalo, ale bylo v těch Lánech cítit omluvný odér ve vyjadřování všech přítomných. Nezlobte se, pane prezidente Masaryku, nešlo to jinak. Nikdo tohle nahlas nepověděl, ale všichni to tam řekli.
S končící první dekádou rozděleného Československa nastal před koncem tohoto roku čas oblíbených hodnocení; ve většině se, a zase špatně, jako při podobných soudech, upínají hodnotitelé k tomu, který stát je na tom lépe nebo hůře v tom či onom, kdo si polepšil, kdo by měl víc litovat. Nedivme se těm, kteří to tak rozebírají, je to jednoduché, rychle čitelné a tak přehledné. Všechno takto jednoduché je ovšem velmi nebezpečné právě tím zjednodušením. Počítají se průměrné mzdy, průměrné spotřeby, průměrný počet aut a mikrovlnek v rodině, průměrná vydání na jídlo a dovolenou, průměrný zájem o televizní stanice. Dokonce bylo spočítáno, kolik topmodelek mají Slováci a kolik my. Nezlobte se, pane prezidente Masaryku, nešlo to jinak, nejde to jinak. Opravdu se důsledky konce vašeho československého projektu dnes měří takto, v centimetrech přes prsa, pupky a konta.
Neříká se to nejdůležitější, totiž zpráva o tom, že Masarykův stát přežil v relativním klidu nejenom šílenou druhou světovou válku a dokonce i totalitu komunistickou, ale zvláštním způsobem i své rozdělení. Je možné s čistým svědomím povědět, že po deseti letech si v českém a slovenském občanském vnitrozemí rozdělení a existenci hranic uvědomil vlastně málokdo. Je to možná odvážné tvrzení, ale je to tak, byť je nutné připustit, že jde o tvrzení české a generační. Hranice se Slovenskem je ale vnímána jako hranice s jinými okolními státy, tedy velmi formálně už teď, navíc jen s nízkou bariérou jazykové odlišnosti. Je jasné, že jdeme do Evropy – nic jiného nám nezbývá a už abychom tam byli. Také setkání se Slováky v Evropské unii se bude něčím lišit od našeho setkání s ostatními členy společenství. Přiblížíme se jim zpátky administrativně, což bylo, podle mého soudu, před deseti lety rozdělení nejviditelnější a pro řadu z nás to tak trvá.
Trvá takto i, dnes bychom řekli transformovaný, sen pana prezidenta Masaryka, dnes dokonce polepšený o rozměr snů panevropanů Jiřího z Poděbrad a Jana Komenského. Končí velmi poučná dekáda, daleko pestřejší a důležitější ovšem začíná. A nezlobte se, páni prezidenti Masaryku a Havle, jinak to asi nešlo...
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
