Skrytý význam biblických jmen

Jména mají v hebrejské Bibli hluboký význam. Hned o prvním člověku Adamovi se píše, že ho Bůh „vytvořil z prachu země“. Země se přitom hebrejsky řekne „adama“ a souvislost tohoto pojmenování s pokorou je zřejmá. O Noemovi, který i po potopě zachoval na zemi život, je zase v První knize Mojžíšově řečeno, že by měl přinést „útěchu“ z díla. Noemovo jméno se přitom v hebrejštině píše právě jako slovo útěcha, překládané i jako odpočinek.

V Bibli se také můžeme dočíst o změně jména podle služby Bohu. Tak byl praotec Židů Avram – „Otec vznešený“ – přejmenován na Avraháma – „Otce množství národů“.

Nového jména se dočkal i biblický praotec Jákob. Toto jeho jméno v hebrejštině odkazuje ke slovu pata, míní se Jákobova dvojčete Ezaua, které se Jákob držel při narození. Později však Jákob ve shodě se svým budoucím zaslíbením získal zbrusu nové jméno Izrael, neboli „Zápolil s Bohem“.

Osudové souvislosti jsou spjaty i se jmény dvanácti Jákobových synů. Vypovídají o životním předurčení mužů, z nichž vzešly izraelské kmeny, i radosti Jákobových žen, když přivedly chlapce na svět. První Jákobův syn se tak jmenoval Reuven – hebrejsky „Hleďte, syn“. Jméno druhého Šimon připomíná, že Bůh „slyšel“ prosby. A podobně výmluvná byla i další jména Jákobových synů. Tak Dan v sobě nese „soud“, Gad vyjadřuje „štěstí“, Josef zase, že Bůh „přidává“.

Jak vidět, nejstarší židovská tradice pojí jméno s budoucími cestami jeho nositele a tomu odpovídá i přesvědčení, že i když pojmenovává člověk, o jménu rozhoduje Bůh. V Talmudu to například dokládá komentář rabína Eliezera ben Hurkana, který žil na přelomu 1. a 2. století, ke slovům 46. žalmu. O verši „pojďte, pohleďte na Boží skutky, jak úžasné činy v zemi koná“ praví, že místo „úžasné činy“ – hebrejsky „šamot“ – je třeba rozumět „jména“ – hebrejsky „šemot“. I takto lze totiž hebrejský text číst s jasným závěrem: Bůh řídí svět i tím, že přivádí na svět člověka, kterého předem zavazuje jeho jménem.

Obdobně, tentokrát k biblické První knize Mojžíšově, se zachoval talmudský komentář k verši, že Bůh vdechl prvnímu člověku „dech života“. „Dech“ se hebrejsky řekne „nešima“, čemuž je blízký výraz pro duši „nešama“. Obě tato slova přitom obsahují písmena pro „šem“, hebrejsky „jméno“. Komentář tak upozorňuje, že jméno člověka odráží povahu jeho duše.

Pozornost Tóry jménům má své jasné poselství: Každý člověk je jedinečný. Jeden každý má ve světě své zcela zvláštní poslání.