Daniela z Prahy |Téma, které jste dnes zvolil, by bylo v mém případě na román. Ale odmysleme všechny detaily. Kdybych ho nepotkala, kdyby mě neskutečně neuháněl a kdybych se tak bláznivě nezamilovala, tak bych nikdy nepoznala, jaké to je, když vám srdce poblázní rozum a všichni kolem vás varují, že tohle nemůže mít dlouhého trvání. Zvlášť když jste vázáni jinde. Trnitá a dlouhá byla cesta ke našemu společnému stolu. Ale zvládli jsme zamilovanost, lásku i kvalitní přátelství. Trvalo to 55 let a dnes když se už jen dívám do tváře toho nejlepšího partnera, tak si říkám, že to stálo za to. Daniela
Jaroslav Prostějov|Krásný večer všem,
Léto roku 1993 se stalo začátkem našeho neobyčejného příběhu. Ona, dívka z malé vesničky blízko Blanska, a já, mladík z vesnice u Prostějova. Naše životy byly právě vzdálené 50 kilometrů, ale spojil nás její inzerát v časopise. Jediná fotografie a pár slov změnily vše – poprvé jsem se rozhodl odepsat. Začali jsme si psát dopisy, ručně psané plné upřímnosti a poznávání. První setkání v Boskovicích bylo nezapomenutelné – místo, kde se naše pohledy poprvé střetly. Od té doby jsme začali jezdit jeden za druhým. Já k ní, do jejího kraje, a ona zase ke mně. Vlaky a autobusy se staly mosty mezi našimi světy, víkendy znamenaly radostné shledání a loučení bylo vždy plné emocí. A během týdne jsme se těšili na dopisy, které přinášely kouzlo blízkosti i na dálku. Telefonát maximálně k ní do práce. Nikdo doma neměl telefon. Vzpomínám na všechny ty naše "poprvé". První návštěvu u nich doma, první chvíle, kdy ona vkročila do našeho domu. Podpora rodičů. Dva roky jsme prožívali lásku na dálku, každý týden plný očekávání a víkendových setkání. Pak se objevila příležitost – garsonka 1+KK na podnikové ubytovně, která se stala naším prvním společným domovem. Stěhovala se za mnou. Přišla Svatba. Byli jsme tam 3 roky, než jsme našli cestu na naši současnou adresu. Život nám bohužel nedal děti a bylo i bouřlivé období, ale vše se překonalo a jsme stále spolu.
Naše rodiny nám byly velkou oporou – její i moje. Můj otec jí pomohl sehnat práci, její rodiče nás podporovali. Byli tu pro nás vždy, když jsme je potřebovali, a ukázali nám sílu rodinné lásky.
Dnes, po 32 letech od našeho prvního setkání, mám obrovskou vděčnost v srdci. Za všechny dopisy, všechny cesty, všechny okamžiky, které tvoří náš příběh. Láska nás dovedla tam, kde jsme dnes, a dala našemu životu nezapomenutelný smysl.
Děkuji Vám Borku za tento pořad, Vám všem přeji klidnou noc, plnou krásných snů a radosti ze vzpomínek, které jsou snad krásné. Dobrou noc.
YVETA|
Zdravím Vás, pane Borku a Nespavce. Tohle není můj příběh, ale mého strýce. Narodil se na konci první světové války na Moravě. Za druhé války odešel bojovat do Anglie, tam se oženil. Po válce se vrátil do republiky a tady jej odměnili dvanáctiletý pobytem v Jáchymovské věznici, manželství rozvedli a jeho ženu a syna vrátili do Anglie. Po návratu do civilu za ženou a synkem jej nepustili, a tak si našel druhou manželku. Jenže tu i s druhého synem pochoval a zase byl sám. Pak se nečekaně ocitl v nemocnici a tam potkal usměvavou sestřičku. Jednou si dodal odvahy a oslovil ji s tím, že má stejně krásné jméno jako jeho první studentská láska. Sestra mu se smíchem prozradila, že je to ona. Už se jmenovala jinak, neboť se taky vdala, přestěhovala 200 km za manželem, ale už je vdova. Začali spolu žít, jak se říká na psí knížku. Nakonec se na sklonku života přece jen vzali. Strýci bylo 88 a tetě 81. Bohužel dneska už není ani jeden, ale jejich vztah byl plný lásky.
Alena|Moji rodiče se seznámili na svatbě svých příbuzných. I když byli ze stejné vesnice, předtím se neznali, protože maminka chodila ještě na základku, bylo jí patnáct a tatínek studoval v jiných městech a jezdil málo domů. Tatínek šel na vojnu a hned začala válka. Snažil se jezdit domů, jak se dalo, protože byl do maminky tak zahleděný, že si ji nechtěl nechat nikým vzít a vlastně tak maminku moc chtěl, že z toho byl až téměř nemocný. No a pak tatínka v době války přeložili na Slovensko a nasadili do boje proti Banderovcům. V té době nebylo žádné spojení, jenom někde v novinách psali, že tam spoustu vojáků padlo, takže vlastně nikdo nevěděl, kdo se vrátí. Nakonec to dopadlo tak, že tatínek přežil a vrátil se v pořádku domů. Dlouho s maminkou spolu chodili, protože byla mladá, ale nakonec se vzali a byli spolu 62 let. Ještě musím napsat, že na svatební cestu jeli spolu na motorce až do Tater a cestou si prošli i ta místa, kde tatínek bojoval v době války. Všem přeju dobrý večer.
Helena|Vsechny zdravim dnesni laskou naplnenou noc. Chtela jsem napsat, ze Liz a Richard se opravdu brali dvakrat, zajimala jsem se o Liz Taylor proto, ze mi kdysi jeden muz rekl, ze vypadam jako ona, tak jsem se chtela o ni dovedet co nejvic. Jinak ja na sve trnite ceste za laskou porad slapu, unavena z toho nejsem, ale bylo by hodne prijemne, kdybych konecne dosla. Nemoc to ale dela vsechno tezsi nez by to muselo byt. Mate krasne tema dneska.
Bedřich|Dobrý večer láska to už není jako dřív lidé se seznámili na čajích
Dneska to je jinak to se samý seznamky to není ono nashledanou
Jana|Pěkný večer všem. Popíšu jen tak rychle náš příběh. Když jsme se poznali, on byl ženatý, já svobodná. Já se pak vdala a on se rozvedl. Když zjistil, že já se vdala, odešel na dlouho do ciziny za prací. Ubíhaly dlouhé roky a já byla nešťastná, jak jsem později zjistila, on taky. Musel se vrátit a potkali jsme se náhodou ve městě a přímo od toho odpoledne jsme se od sebe nehnuli. I když jsem se tedy nerozvedla a on se musel vrátit z určitých důvodů k bývalé manželce, byli jsme už tak na sebe napojeni, že z toho nebylo úniku. Scházeli jsme se léta a nikdo se to nedozvěděl. Před dvěma léty náhodou jednoho dne zemřel a tím to vlastně skončilo po dlouhých pětatřiceti létech. Nikdy jsem nelitovala, že jsem tohoto krásného muže potkala, protože mi, i když jsme zestárli, vždycky říkal, že jsem "jeho děvče."
frantisek svaricek|DOBRY VEČÉR P.BORKU A POSL.N.L.SE SVOU ŽENOU SE ZNÁM UŽ OD ROKU 1947,KDY SE PŘESTĚHOVALI DO NAŠI OBCE,TO JI BYLO PĚT ROKŮ,MĚ BYLO TAKY PĚT ROKŮ.ZA DALŠÍCH 13 ROKŮ ZTOHO BYLA SVATBA,TAK ŽE JSME SPOLU UŽ 64 ROKŮ.MYSLÍM SI ŽE PRINC CHÁRLES MÁ CO DĚLAT ABY NÁS PŘEKONÁL,ALE DRŽÍM MU PALCE ABY MU TO VYŠLO.ABY NÁM SVAZEK MANŽÉLSKÝ TAK DLOUHO VYDRŽÉL ,TAK MUSÍME BYT OBÁ VŮČI SOBĚ TOLERANTNÍ.JÁ MÁM SVOJI MANŽÉLKU STÉJNĚ RÁD JAKO KDYŽ JSEM SI JU BRÁL,NEVÍM JAK ONA MĚ.KRÁLOVÉ BY NÁM MĚLI JÍT PŘÍKLADEM,A NE ABY JEJICH SVAZKY KONČILY SKANDÁLY.FRANTIŠEK Z ŽIDLOCHOVIC.
Allena|Ach láska moc boli a přeboli ...
