Sv. Vojtěch a sv. Jiří

22. září 2010

Na 23. dubna připadá vzpomínka na svatého Vojtěcha. Už samo jméno tohoto světce je zajímavé a stojí za pozornost. Jméno Vojtěch můžeme vyložit jako "voje útěcha" čili "útěcha vojska". Když odešel Slavníkovec Vojtěch roku 972 na školu do Magdeburku, bylo mu tamějším arcibiskupem (svatým Adalbertem) uděleno při biřmování původně germánské jména Adalbert (užívalo se ho v němčině a znamenalo "vznešený, nádherný, vyznačující se přednostmi, urozený"; ze stejného základu jsou odvozena i jména Albert a Albrecht); v češtině je podobnému významu blízké právě jméno Vojtěch (a v maďarském prostředí má podobný význam jméno Béla).

Zůstaňme ještě u Vojtěcha a u tradice, se kterou je tento svatý spojován. Biskup Vojtěch z rodu Slavníkovců. žil v 10. století, které Čechům připomíná i spor mezi knížaty Václavem a Boleslavem... Jenomže Vojtěch se narodil po roce 950; tedy prokazatelně po Václavově smrti.
Je známo, že sv. Vojtěch po svém zvolení biskupem cestoval do Verony za císařem Ottou II. Už dříve jsme v jazykovém koutku hovořili o souvislosti názvu tohoto města s pojmenováním českého Berouna. Ale tady je zajímavé, jakým způsobem císař volbu biskupa Vojtěcha schválil, byť v té době šlo o způsob tradiční. Císař totiž novému biskupovi udělil prsten a berlu. A zase jsme u dvou zajímavých slov. Slovo prsten je odvozeno od původní podoby p?rsty - byl přece určen k nasazování na prst. To koncové -n se tam dostalo z dalších pádů (2. pád zněl odedávna prstene). Vysvětlení slova berla však se slovanským základem nevystačí. Pochází totiž ze staroněmeckého pojmenování pro hůl (ferala) - a to bylo odvozeno z latinské podoby ferula; slovo souvisí se slovesem "bránit" (lat. ferro - bráním, feríre - bít).

Poté, kdy se Vojtěch přiklonil k myšlenkám hnutí z Cluny, musel roku 988 opustit Čechy. Cestoval po klášterech v Itálii a žil ve značné názorové shodě s papežem. Roku 992 ovšem požádal český kníže Vojtěcha, aby se vrátil do Čech. Ten zde roku 993 spolu s italskými mnichy založil první mužský klášter v Čechách - klášter břevnovský.

Ale potom nastaly krvavé dějinné zvraty. Rody se potíraly a vyvražďovaly, bratr opět dusil bratra... v boji o moc se ani tehdy na prostředky nehledělo. Pro Vojtěcha pak jsou nejen osudné, ale přímo tragické. Roku 994 se dostal Vojtěch do sporu s Vršovci a opět odešel ze země. Roku 995 byli vyvražděni Slavníkovci (předák rodu, Soběbor, byl v té době na tažení v Polsku). A sám Vojtěch byl roku 997 zavražděn pohanskými Prusy u Královce čili Koenigsberku, tedy u dnešního Kaliningradu.

A opět se našel jiný Boleslav, tentokrát polský, zvaný Chrabrý (toho jména I.), který Vojtěchovy ostatky od Prusů vykoupil. Císař Ota III. pak založil v polském Hnězdně arcibiskupství, kde byly tyto ostatky uloženy. Stejně se nám ale do Čech vrátily. Pravda, o něco později, ale přece. Vojtěchovy ostatky do Prahy po dobytí Hnězdna přivezl kníže Břetislav. Zase tu máme šíření víry ohněm a mečem... a navzdory pověsti o věrné lásce rytířského Břetislava a krásné Jitky v tomto případě o čin lásky nešlo; ani o skutečný čin lásky křesťanské!

Ale vraťme se přece jenom k tomu, jak náš jazyk souvisí nejen s výročími, ale i se životem lidí během roku, připomeňme zvyky na den svatého Vojtěcha.
Tak třeba v Milavči u Domažlic pastýř na den svatého Vojtěcha nikdy netroubil na roh, ale práskal bičem. Pověst tu vyprávěla o zlomyslném pastýři, který vzbudil Vojtěcha troubením, když světec na pouti z Říma usnul u obce. Biskup poté potrestal pastýře hluchotou. V obci tedy prý bylo rozhodnuto, že se zde bude pouze práskat bičem (aby se podobný případ více neopakoval).

24. dubna tu máme dalšího svatého - svatého Jiří. Pocházel z Kappadokie z urozené rodiny. Jeho otec byl umučen kvůli své křesťanské víře. Ale samotné jméno pochází z řečtiny v podobě Georgios. A dá se přeložit jako "zemědělec, rolník". Světec byl důstojníkem v římské legii. Legenda vypráví, že také Jiří v době pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána vyznal křesťanskou víru a byl uvězněn, mučen - a roku 303 popraven. Od 12. stol. byl zobrazován jako rytíř ve zbroji. Jeho mýtický boj s drakem navazuje na starší příběhy, ale stal se symbolem rytířského boje s pohanstvím.

Podle lidových vyprávění se na den svatého Jiří otevírá země. Jedná se o jakýsi hospodářský mezník. Zejména pro chov dobytka, který se od 24. dubna začal vyhánět na pastvu. Někde se toho dne prováděl slavnostní jarní výhon (to slovo berme jako lidový termín; mohlo ale mít i nářeční obměny vejhon nebo vejhůnek).V některých obcích dostával pastýř jako dárek od hospodáře např. vejce nebo mouku. Odevzdával se také jarní plat vrchnosti (v penězích i v naturáliích; podzimní plat se předával na sv. Havla).

Existují i pověry, které se ke dni svatého Jiří vztahovaly. Tak třeba na Šumavě zdobili hospodáři dobytek při odchodu z chléva věnci z kvítí s červenými mašlemi (červená chrání před uhranutím), polévali zvířata svěcenou vodou apod. V oblasti Podmokel dávali kravám do píce diviznu, aby lépe dojily. Obecně je rozšířena pověra, že v ten den vylézají ze země hadi a štíři. Podle lidové víry však jsou toho dne nejedovatí. Jedovatá je ale prý na svatého Jiří voda ve studních.
Někde se dodržují určité zvyky nejen na svatého Jiří, ale i o den později. Dokonce tomu tak je v některých místech na Chodsku! Ve Vondruškově Církevním roku například čteme, že farář s věřícími na Chodsku obcházel po mezích pole a kropil jarní osení. Zvyk pochází patrně ze římských dob, kdy se konala tzv. ambarvalia (tj. průvody do polí) k poctě bohyně Robigo: Prosba za dobrou úrodu končila obětí psa. Ale ještě roku 598 Řehoř I. Veliký zmiňuje křesťanské procesí, které kráčelo po stejné cestě jako římský pohanský obřad. Křesťanské procesí ale končilo bohoslužbou pod širým nebem.

OTÁZKY

Rád bych se zeptal na něco, co se jazyka přímo netýká. Četl jsem někde, že byl svatý Vojtěch původně vychováván ke světské dráze, ale z vděčnosti za jeho uzdravení ho otec zaslíbil duchovní cestě. Kdy se ale stal pražským biskupem? Roku 982, tehdy se stal nástupcem zemřelého pražského biskupa Dětmara. Byl zvolen sněmem na Levém Hradci; za účasti knížete Boleslava II.

Existoval boj mezi knížecími bratry - Václavem a Boleslavem. Ta dvě knížecí jména Boleslav a Václav jsou si ale dost podobná. To je náhoda?

Pokud si tedy už připomínáme ten tradiční legendistický příběh, potom je třeba potvrdit, že jde v podstatě o dvě podoby jednoho pojmenování. Bolě (později bole) znamenalo ve staroslověnštině totéž, co se v západoslovanském dialektu (který později přešel v pračeštinu) vyjadřovalo slovem węc? (totiž více). Je vidět, že se tu odrazil spor mezi staroslověnskou církevní vzdělaností (spojenou do jisté míry s kněžnou-matkou, s Drahomírou z rodu Stodoranů) a latinskou misií (která měla vliv na Václavovu babičku, tedy na Ludmilu z Pšovanů). Slovo slaw? je potom ve jmenné formě totéž co "slavný". Jak se věřilo už od dob pohanských, vybrané jméno poskytovalo dítěti ochranu a souviselo s jeho předurčením. Oba bratři měli žít na výsluní "víceré slávy", být "více slavní"; každý ovšem pod vlivem jiného výchovného prostředí.

CO TO JE, KDYŽ SE ŘEKNE
... Chovat se jako barbar

Slovo barbar je odvozeno z řeckého výrazu barbaros, cizinec (tedy ten, kdo mluví nesrozumitelně pro místní obyvatele, blábolí). Řeklo-li se o někom ve staré indičtině "barbarati", znamenalo to, že koktá (tedy vlastně opět v tom smyslu, že mluví nesrozumitelně). Dá se tedy předpokládat, že se pojmenování pro nesrozumitelně mluvícího člověka užívalo již několik tisíc let před naším letopočtem. Tento názor podporují i význační etymologové.
V řečtině se používalo tvaru barbaros pro člověka, kterému Řekové nerozuměli, protože podle nich blábolil neznámou řečí (neuměl mluvit řecky). Šlo tu o prosté konstatování, nikoliv o nadávku.
Vnější podoba slova se v minulosti patrně příliš neměnila. Co se ale měnilo neustále, to byl obsah, význam slova. Poprvé v rozmezí let 492 - 449 př. n. l., kdy probíhaly řecko-perské války. Podle Řeků se Peršané v těchto válkách chovali jako divoši, nevzdělanci, surovci; tedy velmi krutě a surově. Po vítězství Řeků nad Peršany proto Řekům splynulo pojmenování cizince a nevzdělance, surového divocha. Od toho se odvinulo pozdější rozdělení světa na Řeky a na ostatní národy; tedy na barbary.
Také Římané slovo přejali; po svém vpádu do Řecka začali v latině používat formy barbarus. Navzdory zotročení poražených Řeků měli k jejich vzdělanosti a kultuře velkou úctu. A tak se svět rozdělil znovu; tentokrát na mocné Římany spojené se vzdělanými Řeky - a pak opět na "ty ostatní".
Další změna se posílila poté, kdy císař Konstantin Veliký (na počátku 4. století) prohlásil křesťany za plnoprávné římské občany. Jako barbaři pak byli vnímáni všichni lidé kromě obyvatel římského a řeckého kulturního okruhu - a kromě křesťanů.
Ale mnohde se hovořilo "barbarskou" řečí, a přesto se obyvatelé daného území cítili být součástí Římské říše. Také legie stále více nabíraly příslušníky porobených národů. Po nějakou dobu byl proto v císařském Římě pojmenováním barbarus (barbar) označován legionář, voják.
Původní kombinace řeckého a římského pojetí však nakonec zvítězila. Dnes známe v italštině a ve španělštině slovo barbaro, ve francouzštině barbare, v angličtině barbarian, v němčině Barbar... tedy pojmenování člověka nekulturního, hrubého, neotesaného, nevzdělaného, kazisvěta, ničitele. Prostě nezvedence, který se příliš nehodí do vzdělané společnosti. Tedy třeba i vandala...
autor: Zbyněk Holub
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.