Tomáš Bernhardt: Kdy přestane Plzeň slavit osvobození Američany? Vítězství nad husity vydržela slavit čtyři staletí!

11. květen 2018
Koláž z obrazu Napadení Prokopa Holého vlastními muži před obleženou Plzni (Věnceslav Černý) a fotografie osvobození Plzně americkou armádou v roce 1945

Máme pocit, že některé věci a akce jsou navždy. Třeba takové plzeňské Slavnosti svobody. Jenomže Plzeň už o jedny velkolepé oslavy přišla, a to je slavila 400 let. A protože se slavila první neděli po Stanislavovi, vycházely by letos oslavy na 13. května. Více se dozvíme od historika Tomáše Bernhardta z jeho fejetonu.

0:00
/
0:00

V neděli nás čeká další svátek osvobození Plzně. Teď možná přemýšlíte, jestli jsem se jenom spletl, nebo rovnou zbláznil, ale ani tak, ani tak. Ona totiž Plzeň byla osvobozená v květnu hned dvakrát. Poprvé se tak stalo 8. nebo 9. máje 1434. A byla to tehdy možná ještě větší sláva než v tom čtyřicátom pátom, jak Plzeň osvobodil Patton. Město vzdorovalo obležení husitů už od července předchozího roku. No jen si představte, že prožijete celých deset měsíců jen v okruhu dnešního historického jádra Plzně a nevytáhnete z něj paty, protože všude kolem táboří tisíce vousatých divých mužů, kteří vás hodlají v lepším případě obrátit ohněm a mečem na pravou víru a v horším.. no, to už nechám vaší fantazii.

Katolická Evropa potřebovala Plzeň neporaženou!

Zdejší události tehdy sledovaly politické a církevní špičky z pěkného kusu Evropy, protože Plzeň byla hlavní opora katolické strany v Čechách. Byla to pro ni z hlediska politického významu hvězdná hodina. Předpokládám však, že většina jejích obyvatel by se bez tohoto dobrodiní obešla, hlavně kdyby ti protivní husiti už odtáhli. A to se právě stalo na začátku května. Jednak se husitům nepodařilo úplně zamezit zásobování města, jednak si museli jít vyřídit něco neodkladného k celkem nevýznamné středočeské vsi jménem Lipany.

Když tedy Plzeň takto s odřenýma ušima vyvázla z velkého nebezpečí, začala být na sebe pěkně hrdá. I vznikl zde na oslavu hrdinských činů nový svátek, pro který se ujalo nijak důvtipné pojmenování – Nový svátek. A říkalo se mu tak i tehdy, kdy už byl docela starý. Slavil se první neděli po svatém Stanislavovi, letos to tedy připadá na 13. května. Konala se při něm procesí kolem plzeňských hradeb, dokud císař Josef II. většinu procesí nezakázal. Jenže Plzeň byla na svou minulost tak hrdá, že ji ani tahle nepřízeň osudu neodradila, a tak se ten Nový svátek slavil dlouhá čtyři století. Taková to byla tradice. Vzal ho za svůj i zdejší ostrostřelecký sbor, který se cítil být nástupcem někdejších obránců města. Za pěkného květnového počasí měl dobrou příležitost předvést na veřejnosti, jak pěkně umí pochodovat a střílet čestné salvy.

Husité na sgrafita, oslavy končí

Jenže pak se stalo, že český národ začal stavět svou identitu na husitské tradici. A Plzeň, která byla hrdá i na to, že je české město, si najednou musela vybrat. Bude s ostatními Čechy hrdá na válečníky, před kterými se všichni třásli, nebo na své předky, kteří těm válečníkům trochu vyprášili kožich? A tak se v roce 1870 slavil Nový svátek veřejně a s parádou naposledy. Do Plzně se naopak začali vkrádat husité – do názvů ulic, do sgrafit na domech.

Osud Nového svátku v Plzni je docela poučný i pro ještě novější svátky. Slavné výročí může být tmelem společnosti, ale jen do té doby, dokud vyjadřuje něco z toho, čím společnost žije. Pak není problém ho velkolepě slavit. Jakmile se ale vytratí kladné emoce s ním spojené, jakmile ztratí svou působivost, hyne, ztraceno a zapomenuto kdesi ve škarpě u cesty dějin.

Slyšel jsem v posledních dnech mnohokrát, že se příliš oslavují Američané, jejichž podíl na osvobození Československa byl spíš marginální, a zapomíná se na oběti Rudé armády. A v Plzni samotné že ve stínu stojí i oběti na straně povstalců z 5. května. Ano, je to do značné míry pravda. Ale těžko zazlívat Plzni, že s radostí vzpomíná, z které strany do ní přišla svoboda. Ať na Rudou armádu vzpomínají jinde. A po válce by jistě i vzpomínali. Ale bezduchý befel a formalismus oslav konce války spolu se zamlčováním různých stinných stránek s ním spojených všechny kladné pocity ubily a teď je těžké je křísit. Zvlášť když vojáci a tanky z roku 45 byli tak nějak podobní těm z roku 68. Plzeň si naopak své oslavy vyvzdorovala a teď si je užívá.

Za chvíli nebudou pamětníci

Zajímavé bude sledovat, co se s tím slavením stane dál. Druhá světová válka se pomalu blíží k hranici živé paměti a stává se dějinami. Ne tak vzdálenými, jako husité, ale přeci jen dějinami. Stanou se v Plzni Slavnosti svobody skutečnou tradicí? Budou mít co říct i generacím, které nejen nemají zkušenost s válkou, ale ani se zakazováním vzpomínek na Američany? Podaří se v jiných českých krajích najít způsob, jako rozlišit mezi prostými ruskými vojáky, kteří nesli tíhu boje, a ruskými maršály, u kterých není úplně jisté, jestli porobené státy střední Evropy osvobozovali nebo dobývali? Budou hrát oslavy i nadále roli tmelu společnosti, nebo jejich síla vyvane? Žádná tradice ovšem nevydrží věčně. A Nový svátek se svými čtyřmi staletími oslav nastavil laťku pěkně vysoko.

autor:Tomáš Bernhardt
  • Historie
  • Poslech
  • osvobození
  • Plzeň
  • 1945
  • husité
  • Američané