Tomáš Bernhardt: Zábava před sto lety? Obstaraly ji spolky! A v některých případech je to tak i dnes

V Smědčicích už nějakou dobu hraje divadelní spolek Smečka a teď před týdnem v pátek se mi konečně podařilo zajet se tam podívat. Na programu byla autorská konverzačka nazvaná Houbovka nebo Čajíček. Pod scénářem je podepsáno trio Jonášových, Lucie, Martin a Václav, tak nebo onak se ale na inscenaci asi podíleli všichni zúčastnění. V ději se občas sice objevil trochu nápadnější šev, ale text byl svižný, vtipy vtipné, chytré a dobře vystavěné a hlavně se obešly bez přehrávání a pomrkávání na znamení, že teď jako nastala pointa a máme se smát. Z čehož plyne, že to bylo dobře zahrané. Bavil jsem se velmi a odjížděl osvěžen.

Lístek do Těchonic? Nejsou!

Za čtrnáct dní se pro změnu chystám do Těchonic. Tamní divadelní spolek Zmrzlík odehraje dramatizaci klasického literárního díla Petr Pan. A nebo možná převede na prkna jeviště filmové zpracování tohoto příběhu, to ještě nevím. Ale neberte to jako upoutávku. Lístky na plánovaných osm představení zmizely během několika dní. A to se do sálu zhotoveného ze stodoly vejde nějakých 300 lidí. Jinými slovy, jindy tichými Těchonicemi se během dvou víkendů prožene na 3 000 návštěvníků, kteří sem přijedou často z docela velké dálky, aby zde shlédli ochotnické představení, potkali staré známé a dali si u toho něco dobrého. Možná se vám to zdá překvapivé, ale kdo jste se někdy snažil dostat do Těchonic na divadlo, víte, že je to rok co rok pokaždé stejné. Kdo si nepospíší, na toho se nedostane.

První, co jsem tam viděl, byla dramatizace filmu Dáma na kolejích. Jednu chvíli bylo na jeviště možná šedesát lidí včetně pěveckého sboru Svatobor ze Sušice a bigbandu ZUŠ v Horažďovicích. Oproti Smečce zde bývá nákladnější výprava, více spolupracovníků, také sem jezdí více lidí, ale základ je stejný – radost ze společného díla, radost nejen sdílená, ale předávaná divákům.

Před Hromnicemi a před Velikonocemi dělává sdružení Ledovec na faře v Ledcích dvě takové celkem skromné akce, kterým se říká svíčkování a kraslicování. Nebývá to příliš propagované. Na rozdíl od zmíněných ochotníků vlastně ani o nic nejde. Lidé přijedou, udělají si svíčku, kraslici či pomlázku, dají si kafe nebo svařák a zase odjedou. Počasí bývá mizerné, prostě únor bílý, pole sílí, březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem. Ale i tak pravidelně přijíždí aspoň stovka lidí, spíš víc. Pro tu radost ze setkání, pro ten dotyk se syrovou přírodou předjaří, pro tu atrakci výroby vlastníma rukama.

Zábava závisela na spolcích

Proč o tom vlastně takhle nesouvisle mluvím? Když jsem se začal zabývat společností 19. století, jedna z prvních věcí, která mne praštila do očí, byla tahle: jak ta společnost byla nezávislá a samoobslužná, co se zábavy a kultury týkalo. Dobře, v městě velikosti Plzně už bylo od 60. let nějaké více méně stálé divadlo s několika profesionálními herci, zpěváky a hudebníky. Také tu byli nějací profesionální novináři a lidé, kteří se živili malováním či fotografováním. Ale jinak? Co si společnost neudělala, to neměla. A udělala si toho překvapivě mnoho. Mezi těmi stovkami spolků, které v Plzni působily, bylo pár skutečně dobrých pěveckých sborů či hudebních těles. Spousta lidí hrávala divadlo. Někteří dokonce občas doplnili divadelní soubor, když byl pro některou inscenaci příliš malý. Jiní organizovali plesy, zábavy, výstavy, zakládali muzea, knihovny.

To všechno vyrůstalo přímo ze společnosti, to vše tvořili konkrétní lidé. Kam se ta energie poděla, kam vyprchala? To ji opravdu odfoukl do nenávratna namodralý přísvit obrazovky, či ji udusily marketingové praktiky show businessu? Těmi několika příklady jsem chtěl naznačit, že tomu tak nutně nemusí být. Několik let jsem byl členem kulturní komise Rady města Plzně. Rok co rok mi procházely rukama desítky a stovky žádostí na různé kulturní projekty, z nichž značná část se rodila právě takhle, z potřeby něco aktivně dělat. Čtení těch žádostí bylo někdy únavné, ale v tomhle smyslu bylo povzbudivá. Ne, tvůrčí nadšení se neztratilo, jenom není tolik vidět. Ale stačí málo. Vstát a jít na ochotníky. Nebo ještě lépe – vstát a nějaké ochotnické divadlo nacvičit.