Tragédie vyvolených
V souvislosti s neustálým oprašováním Benešových dekretů se objevil názor, že politik, jehož jméno tyto právní dokumenty mají ve svém zlidovělém názvu, by měl být náležitě oceněn. Z druhé strany se ale ozvývají hlasy, které připomínají negativní stránky Benešova působení v nejvyšší funkci, zejména v poválečném období. K nim patří i autor komentáře s titulkem Tragédie vyvolených, Lubomír Stejskal.
Kdykoli přemýšlím o životě, díle a významu našeho druhého prezidenta, mám pocit, že dějinami prošli Edvardové Benešové dva. Nejprve předmnichovský velikán a pak - komplexem z roku 1938 poznamenaná karikatura opravdového demokrata. A nemohu se zbavit dojmu, že za to jistou, byť nepřímou odpovědnost, nese také prezident Masaryk.
Dnes už můžeme jen spekulovat, ale otázka, která mě pronásleduje zní: Stal by se Beneš prezidentem, kdyby ho TGM tak vehementně neprosazoval jako svého nástupce a do této věci nikterak nezasahoval? Těžko říci. Jisté ale je, že první republika měla - s prominutím - jakési tatíčkovské prvky, které poněkud připomínají dynastické manýry některých současných diktatur, například syrské nebo severokorejské.
Edvard Beneš se nepochybně stal prominentním kandidátem na prezidentský stolec za své předchozí zásluhy. To sice mohlo mít ve své době jisté opodstatnění, nakonec se ale důsledky této "kvalifikace" ukázaly pro naši demokracii jako neskonale tragické. Beneš usilovnou prací v nejvyšší funkci odčinil Mnichov, to mu jistě nelze upřít, následně ale zásadním způsobem napomohl komunistům k únorovému ústavnímu puči.
S tím bohužel úzce souvisí fakt, že jiný prominent té doby, a rovněž produkt tatíčkovské demokracie, Masaryk junior, se podílel - třebaže jen krátkou dobu - na první komunistické vládě. Traduje se, že nechtěl opustit Beneše, což by prý bylo v rozporu se slibem, který dal kdysi svému otci. Tím se kruh uzavřel. Beneš po válce v mocenském střetu s komunisty selhal a Jan Masaryk, tělem i duší rovněž demokrat, při plnění svých -v uvozovkách- dynastických povinností, přispěl po porážce demokracie ke zdání legitimity totalitního režimu.
Souvislosti neslavného závěru politické kariéry obou osobností jsou aktuální i pro dnešek. Jasně z nich můžeme dovodit, že sebelépe míněné pokusy liberální demokracii jakkoli účelově omezovat či jednostranně usměrňovat mohou skončit osudovou tragédií.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
