Tragédie vyvolených

10. duben 2002
Zprávy , Zprávy

V souvislosti s neustálým oprašováním Benešových dekretů se objevil názor, že politik, jehož jméno tyto právní dokumenty mají ve svém zlidovělém názvu, by měl být náležitě oceněn. Z druhé strany se ale ozvývají hlasy, které připomínají negativní stránky Benešova působení v nejvyšší funkci, zejména v poválečném období. K nim patří i autor komentáře s titulkem Tragédie vyvolených, Lubomír Stejskal.

Kdykoli přemýšlím o životě, díle a významu našeho druhého prezidenta, mám pocit, že dějinami prošli Edvardové Benešové dva. Nejprve předmnichovský velikán a pak - komplexem z roku 1938 poznamenaná karikatura opravdového demokrata. A nemohu se zbavit dojmu, že za to jistou, byť nepřímou odpovědnost, nese také prezident Masaryk.

E. Beneš

Dnes už můžeme jen spekulovat, ale otázka, která mě pronásleduje zní: Stal by se Beneš prezidentem, kdyby ho TGM tak vehementně neprosazoval jako svého nástupce a do této věci nikterak nezasahoval? Těžko říci. Jisté ale je, že první republika měla - s prominutím - jakési tatíčkovské prvky, které poněkud připomínají dynastické manýry některých současných diktatur, například syrské nebo severokorejské.

Edvard Beneš se nepochybně stal prominentním kandidátem na prezidentský stolec za své předchozí zásluhy. To sice mohlo mít ve své době jisté opodstatnění, nakonec se ale důsledky této "kvalifikace" ukázaly pro naši demokracii jako neskonale tragické. Beneš usilovnou prací v nejvyšší funkci odčinil Mnichov, to mu jistě nelze upřít, následně ale zásadním způsobem napomohl komunistům k únorovému ústavnímu puči.

S tím bohužel úzce souvisí fakt, že jiný prominent té doby, a rovněž produkt tatíčkovské demokracie, Masaryk junior, se podílel - třebaže jen krátkou dobu - na první komunistické vládě. Traduje se, že nechtěl opustit Beneše, což by prý bylo v rozporu se slibem, který dal kdysi svému otci. Tím se kruh uzavřel. Beneš po válce v mocenském střetu s komunisty selhal a Jan Masaryk, tělem i duší rovněž demokrat, při plnění svých -v uvozovkách- dynastických povinností, přispěl po porážce demokracie ke zdání legitimity totalitního režimu.

Souvislosti neslavného závěru politické kariéry obou osobností jsou aktuální i pro dnešek. Jasně z nich můžeme dovodit, že sebelépe míněné pokusy liberální demokracii jakkoli účelově omezovat či jednostranně usměrňovat mohou skončit osudovou tragédií.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová