Vánoční fejeton
O vánočním čase, o potřebě dělat radost, o čase i úsilí vynaložených na dárky a dárečky. O tom je fejeton Aleny Zemančíkové, která se zárovň podělí o vzpomínky na Vánoce z časů minulých i nedávných a připomene, že ani o svátcích nesedí všichni u prostřeného stolu.
Když jsem Vánoce prožívala jako dítě v 60. letech 20. století, pracovali moji rodiče ještě na Štědrý den, maminka přišla domů z kanceláře ve dvě hodiny a teprve se začala leštit skla u knihovny, luxovat a v mém dětském pokoji strojit vánoční stromek. Taky bylo třeba v našem činžáku umýt schody, a protože jsme měli v oné době, která neznala automatické pračky, domovní prádelnu a na tu bývala dlouhá řada záznamů, někdy se stalo i to, že jsme na Štědrý den prali. Nebylo kam spěchat, můj otec, kantor z povolání a přesvědčení, byl v té době reformistickým ředitelem dětského domova a Štědrý den se salátem a rybou ( a pro ty, kteří ryby neradi, s řízkem, a pro Rudolfa Alexu, kterému se dělalo z masa špatně,se smaženým sýrem) prožíval napřed tam. Není tedy divu, že jsme s maminkou pro ukrácení času docela klidně i praly.
Jako čerstvě vdaná s malými dětmi jsem bydlela na hájovně a tam se zase běžně stávalo, že lidé chodili nakupovat vánoční stromečky na náš dvůr ještě na Štědrý den dopoledne. Jednou, když si takhle protekčně přišel pro stromeček jakýsi prominent a mrkáním oka naznačoval, že pro hajného jistě nebude problém něco obzvlášť exkluzivního vytáhnout odkudsi zezadu, nastartoval můj muž malou motorovou pilu a uřízl před očima toho zákazníka náš rodinný stromek v obýváku ve stojanu.
Několikrát nám také vážně stonaly děti a my jsme zkazili svátky dětskému pohotovostnímu lékaři, který tam k nám na samotu musel přijet. Nikdy se nemračil a dětem vždycky pomohl.
Po přestěhování do Plzně jsem předvánoční čas včetně dopoledne Štědrého dne trávila v knihkupectví - nikoli jako zákazník, ale jako obsluhující personál. Nebylo větší dřiny knihkupecké než předvánoční čas - s tržbami se chodilo až těsně před sedmou a člověku nohy podklesávaly stovkami kilometrů nachozenými kolem regálů. Také ruce cítily sečtenou váhu jednotlivých publikací, ty na křídovém papíře o výtvarném umění, které se prodávají zejména před Vánoci, z nich byly nejtěžší.
A můj muž několik let předtím pracoval v kravíně na Domažlicku, a na Štědrý den nosil kravám "po vejslužce" kromě toho, že je samozřejmě musel nakrmit, napojit a podojit a to včas, aby mléko ještě odvezl mlékař, který byl ten den také v práci.
V Západočeském divadle v Chebu bylo na Štědrý den volno, a to proto, že většina herců byla doma jinde, někteří měli rodiny až kdesi v Ostravě a principál a ředitel je pustil domů . Už na Štěpána však museli být zpátky , mezi svátky byly generálky a na Silvestra premiéra zcela nové komedie - tedy žádné volno, hory, nebo zájezd s cestovní kanceláří na jih. Malé vánoční hry se hrály i na zájezdech, v ledových kostelech, kam se jelo zavátými cestami.
A v rozhlase - tam je největší pohromou to, co jinak lidé radostně vítají, totiž dlouhé volno, protože i v dlouhém volnu se vysílá a musí se vysílat pěkně a radostně a samé nové pořady, aby lidi měli v rádiu radostného společníka. Tyhle dárky každodenní práce až na pokraj sil a na doraz spánku se nedají nakoupit v létě, tahle radost se nevyřídí dopředu jako v supermarketech, kde už po svatém Václavu začnou věšet vánoční světla.Za upřímnou potřebou udělat blízkým radost je vždycky schovaná potřeba dát jim svůj čas a úsilí. Říkám to proto, že i naše sváteční rozhlasové vysílání je dárkem pro vás, vždy znovu vymýšleným, vyráběným a baleným. Slavnostním stolem i koledou.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
