Vždyť je to tak snadné.....
"Vždyť je to snadné", říkal před dvěma stoletími Niccolo Paganini svým obdivovatelům, ale řekněme pravdu, hlavně obdivovatelkám. A při jeho hře to tak skutečně vypadalo; velmi lehce, jako by samozřejmě předváděl užaslým posluchačům naprosté novinky ve hře na housle; nádherné smyky, měkké flažolety, bravurní pizzicata levou rukou, a jestli někdo už v té době zkusil dojhmaty, Paganini hrál trojhmaty i čtyřhmaty. Bylo to krásné, ale bylo toho na ostatní houslisty moc. Paganini musí mít housle očarované ďáblem, říkalo se, protože jinak není možné, aby zahrál to, co hraje. A jak Paganini mužněl, přidali se k útokům hudebníků, kterým šlo pouze o chleba, i muži, kterým už šlo o manželky, protože Paganini byl chlapík k pomilování a protože to byl citlivý kumštýř a správný italský kavalír, často nedokázal říci ne. Dokonce vysoce postaveným dámám to nedokázal povědět a tak, vedle krkolomných triků na hmatníku svého nástroje, musel občas předvést eskapády až přeshraniční, řeklo by se dnes. Neměl to lehké, Paganini, zamýšlí se v úvodu fejetonu Jiří Tomáš Blažek.
V neděli večer jsem při koncertě Lubomíra Brabce a Pavla Šporcla na zámku Kozel sledoval asi desetiletého chlapce. Hubený, snad až astenický typ, řekl by dorostový doktor, a já bych řekl, že asi houslista. Všichni jsme se tam obdivovali Pavlem Šporclem lehce, takřka mimochodem zahraným flažoletům a pizzicatům Niccoly Paganiniho, ale ten blonďatý desetiletý kluk tam byl sám. Z posluchačů sám. Jak jsem se na něho díval, vnímal pouze Brabcovu kytaru, hudbu velkého italského mistra a hru mladého českého virtuosa. Snad tam byl i s rodiči, ale to jen do prvního akordu. Vlastně ne. Už když Pavel Šporcl přišel, jen tak, v modrém tričku a s nepostradatelným šátkem na hlavě, upnul se ten kluk na každý jeho pohyb. Když my jsme po skladbě tleskali, jeho jsme zdržovali, protože už aby zase hrál?
Uvědomil jsem si, co před dvěma stoletími dělal Paganini, když mladý ukazoval mladším, jak je to snadné. Uvědomil jsem si, co dnes dělá Šporcl, když mladý předvádí mladším, že to je opravdu snadné. A když jim to předvádí v tričku a třeba v džínách. Snadné? Proto já si myslím, že to byl houslista, ten blonďák, protože na něm bylo vidět, že ví, jak to je ve skutečnosti nesmírně těžké. A že ta lehkost je projevem těch, kteří dřeli a dřou možná víc, než ti udřeně se tvářící jiní ve fraku. Pavel Šporcl zahraje to, co kdysi psal Paganini jen pro sebe, protože nikdo jiný to nezahrál. Hrají to už i jiní hráči, ale takhle snadno a v tričku? To se snad mohu naučit i já, běželo možná hlavou i duší toho kluka?
Takže toto poznání mi přinesl ten nedělní koncert na Kozlu; jmenoval se Pocta Paganinimu a byl možná v předstihu věnován k říjnovému dvoustému dvacátému výročí narození toho velkého Nikoly, co měl mít očarované housle. Byla to pocta jemu, ale také Lubomíru Brabcovi, že pozval právě Pavla Šporcla, který, a je to možné, že se to včera stalo, svou hrou učaroval desetiletému klukovi. Víte, on možná ani nehraje na housle, ale to poznání krásy práce vnímal a odnesl si s sebou. Zážitek my všichni. Ale on možná i rozhodnutí, jak jsem se tak na něho díval?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
