Werichova chata. Údolí štěstí nad řekou Ostružnou

Zásadní pro výběr odpočinkového místa Jana Wericha byla pstruhová řeka. Ostružná byla a stále je plná ryb a tak tu Jan velmi často stál v proudu a lovil|foto:Jan Dvořák

Jan Werich ač neodmyslitelně patří do Prahy, už v mládí chtěl mít nějaké místo, kde by si užíval přírody. A tak, ještě v době před druhou světovou válkou, kde by se mu líbilo natolik, že by si tam postavil chatu. Dostával prý mnoho tipů, ale nic ho nezaujalo. Až do doby, než přijel do Velhartic, na řeku Ostružnou do údolí zvaného Na Šlajfu. Řeka byla mimochodem zásadní podmínkou pro místo jeho druhého obydlí. Navíc to musela být řeka, ve které se prohánějí pstruzi, což Ostružná splňovala dostatečně. Když do této lokality zavítal poprvé, řekl: Tak tady budu mít chatu. Dlouho neotálel, požádal svého přítele, plzeňského rodáka Jiřího Trnku – ano, toho Jiřího Trnku, který ilustroval Broučky Jana Karafiáta. Werichova chata totiž měla připomínat obydlí karafiátových Broučků.

Chatu v letech 1937 až 1938 postavil architekt František Zelenka, další z Werichových známých, který působil v Osvobozeném divadle. V Údolí štěstí, jak Jan Werich nazýval místo, kam jezdil odpočívat, tak vyrostla přízemní vilka ve stylu staroanglických venkovských obydlí. Domek měl v rohu prostorné haly několikadílné okno a mohutný ze žuly vyzděný komín. Kromě velkého pokoje, kde stál krb, byly ve stavení už jen kuchyňka, předsíň a několik malých ložnic.

Jenže z nové chaty se Jan Werich netěšil dlouho. V roce 1939 byl se svým kolegou Jiřím Voskovcem emigroval do Ameriky. Na chatu se vrátil až po dlouhých šesti letech v roce 1945. Začal si ji užívat plnými doušky. Vždy na jaře, když se udělalo hezky, vyrazil s rodinou z Prahy do Velhartic a v momentě, když se dali chytat pstruzi, tak se Werichovi do Velhartic prakticky přestěhovali. Trávili zde celé léto. A nebývali tu sami. Přijížděla za nimi tehdejší elita kulturní scény – například Vlasta Burian, Miroslav Horníček, Jaroslav Vojta, básník Josef Kainar, Ljuba Hermanová, Jaroslava Adamová nebo Rafael Kubelík. Ti všichni jezdili za Werichem a za zdejším farářem Pavlem Janečkem.

Jan Werich ve Velharticích nejen odpočíval, ale také pracoval. Když se nad řekou Ostružnou nenesl svist rybářského prutu, ozýval se z údolí psací stroj. Jan Werich trávil čas na své chatě i v roce 1980. Byl už hodně nemocný a na konci října najednou ztratil vědomí. Ani rychlý převoz do nemocnice v Klatovech a následně do Prahy nepomohl. Z bezvědomí se už neprobral. Život Jana Wericha vyhasl 31. října téhož roku. Velikán českého divadla a filmu si tak do nebe nesl obraz místa, které si kdysi sám vybral, měl nade vše rád a nazýval ho Údolí štěstí.