Žalozpěvy smutečního dne

Devátý den měsíce av, hebrejsky Tiša be-av, zosobňuje v židovských dějinách staletí trvající zkázu. Stačí toto datum vyslovit a židovským věřícím se vybaví hned několik tragických událostí.

Nejprve to 9. avu bylo zničení obou jeruzalémských chrámů – prvního roku 586 před občanským letopočtem Babylóňany, druhého roku 70 Římany. O 65 let později pak 9. avu skončilo porážkou povstání proti římské okupační moci. V židovské historii se však k 9. avu váže i vyhnání Židů ze Španělska roku 1492 stejně jako počátek první světové války s jejím ničivým dopadem pro východoevropské židovské obce.

Soupis tragických událostí židovských dějin tím ovšem nekončí, jak to během bohoslužby 9. avu vyjadřují zvláštní elegie zvané hebrejsky kinot. Ústředním smutečním textem v tento den zůstává biblický Pláč Jeremiášův se svým popisem zničení Jeruzaléma a jeho druhého chrámu, ale kinot, které na tento žalozpěv navazují, obraz zármutku dotvářejí.

„Na Tiša be-av jsme všichni pozůstalí,“ shoduje se židovská tradice, která vznik kinot klade do poslední čtvrtiny prvního století až poloviny století sedmého. Jsou to texty naplněné hlubokým citem i mocné básnické představivosti, které však v narážkách odkazují i k ústředním židovským náboženským textům, a nabízejí tak výkladové souvislosti.

K autorům kinot patřili největší židovští náboženští básníci: Eleazar Kalir žijící v 6. století v Palestině, později Solomon ibn Gabirol a Juda Halevi, kteří své elegie psali ve zlatém období španělských Židů v 11. a 12. století.

Během ranní bohoslužby se na Tiša be-av přečte až 50 kinot, které zachycují hrůzy zažité židovskými obcemi po ztrátě historické vlasti. Četné kinot tak vznikly ve středověku, zvláštní pozornost věnují utrpení během křížových výprav či působení inkvizice.

Existují však i jiné kinot, které elegicky oživují bolest Izraele způsobenou nikoli nepřáteli, ale spory uvnitř židovského společenství. Jeden z takových příběhů básnicky hovoří o Biblí zmiňované smrti Zacharjáše ben Jojady, který se stal obětí domácích mocenských intrik. Text ústí v poznání, že lhostejnost k jeho vraždě záhy přivodila velké utrpení. Možno ostatně zmínit i na Tiša be-av často připomínaný výrok z Talmudu, že zkázu druhého jeruzalémského chrámu způsobila bezdůvodná nenávist.

Kinot ovšem nesahají jen do dávné minulosti. Po sjednocení Jeruzaléma v roce 1967, kdy Izrael získal přístup k místům někdejšího chrámu, se jeden takový text dočkal řady změn. V elegii Nachem, hebrejsky Utěš, tak na Tiša be-av nezůstalo jen u původního popisu záhuby Jeruzaléma, ale nově vložené verše vyjadřují naději v jeho obnovenou slávu.