Znakový jazyk byl mou mateřštinou dřív než čeština, říká pracovník Spolku neslyšících Plzeň

V Plzni je přibližně 400 lidí, kteří si rozhlas nikdy nepustí. Přišli totiž o sluch nebo se jako neslyšící už narodili. Přesto žijí běžným životem a účastní se veřejných aktivit a událostí. Aby to měli jednodušší, pomáhají jim nejrůznější organizace. Jednou z nich je i Spolek neslyšících Plzeň, kde pracuje Kristýna Voříšková se svým otcem Miroslavem Hanzlíčkem. Oba jsou sociálními pracovníky, takže pomáhají klientům orientovat se v problematice, které nerozumí, nebo třeba vyplnit potřebné formuláře. Zároveň se Kristýna spolu s Miroslavem věnuje tlumočení znakového jazyka. Za svou práci pro neslyšící oba obdrželi už několik ocenění.

„Jsem slyšící dítě neslyšících rodičů,“ vysvětluje Miroslav. „Rodiče ale i přes svůj hendikep mluvili perfektně, takže oni na mě mluvili a já na ně znakoval. Rodiče si udržovali hlasovou intonaci a já získával slovní zásobu. Většina komunikace nicméně doma probíhala ve znakovém jazyce. To byl můj mateřský jazyk možná ještě dřív než čeština.“ Miroslav byl původně typografem. Po revoluci ale tohle povolání opustil a dal se na tlumočnickou a sociální službu pro neslyšící, pro komunitu, v níž sám vyrůstal.

Plzeňština ve znakovém jazyce

Díky své rodině se k profesi tlumočnice dostala i Kristýna. Ta od dětství pozorovala, jak si dědeček s tatínkem povídají ve znakovém jazyce, a nadchlo ji to. „Původně jsem chtěla být právnička. Nakonec jsem se ale zaměřila na sociální práci a tlumočení.“

Kristýna s Miroslavem prozradili o znakovém jazyce několik zajímavostí. Například to, že dnešní mladí neslyšící preferují v komunikaci s cizincem používání mezinárodního jazyka, který je úplně jiný než ten český. Znakový jazyk není vlastně nikde ukotven, není kodifikován, takže od jednoho znaku může existovat i několik variant. A dokonce i v tomto jazyce existují nářečí, lze pozorovat třeba určité typicky plzeňské znaky.