Zpráva, která kryla zločin

Návštěvu tříčlenné komise, kterou vedl zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže v Berlíně švýcarský lékař Maurice Rossel, povolil sám říšský vůdce SS Heinrich Himmler. Cíl byl jediný: zastřít zločiny páchané na Židech. Aby iluze byla dokonalá, tzv. „okrašlovací akce“ přeměnila před příjezdem delegátů části Terezína v poklidné město. Na místě, kde ve strachu z deportací na Východ, uprostřed přelidnění, hladu, nemocí a strašných hygienických podmínek přežívaly a umíraly desetitisíce Židů, především českých, vyrostla pro hosty z příkazu nacistů lživá kulisa.

Podél pečlivě připravené trasy prohlídky za německého doprovodu zmizely ploty a závory, třípatrové kavalce v přízemí domů byly nahrazeny jednoduchými, ubikace určené pro návštěvu komise dostaly světlý nábytek. Na hlavním náměstí byl postaven hudební pavilon, kolem se objevily záhony květin, pískem sypané cestičky a lavičky. Komise prošla kolem fotbalového hřiště, kde právě padl gól, viděla obchody, neminula ani banku a společenský dům s divadelním sálem a knihovnami. Idylu lázeňského města doplňoval pavilón pro děti s bazénkem a hřištěm.

Ve filmovém dokumentu francouzského režiséra Clauda Lanzmanna z roku 1997 Rossel ve svém přepychovém švýcarském bytě bez uzardění sdělil, že návštěva byla „zcela zjevně zaranžovaná prohlídka“, a postěžoval si, že nikdo, jak řekl, z „izraelitských herců“, mu neřekl, že „je to fraška“. Ze strachu v očích Němci vybraných vězňů a jejich ztrápených tváří lékař Rossel číst nechtěl a ke splnění úkolu si postačil s tím, co pro něj německé velení tábora připravilo.

A tak ve své urychleně zpracované zprávě, kterou vzápětí obdrželi i nacisté, psal o svém úžasu z města, „které žije téměř normálním životem“. Jak také uvedl, v Terezíně „nechybí popravdě žádný druh zboží“, „obyvatelstvo netrpí podvýživou“, „nábytku je v dostatečném množství“, „vlněné přikrývky jsou vynikající“ a v civilních domech „je dostatek záclon, koberců a tapet“. Co však nacisté nejvíce ocenili: Rossel dosvědčil, že Terezín je „konečným táborem“, odkud, jak doslova uvedl, „není nikdo, kdo sem jednou přišel, poslán jinam“.

Ve skutečnosti necelý týden před jeho příjezdem bylo z Terezína do vyhlazovacího tábora Osvětim posláno více než 7500 vězňů a po Rosselově odjezdu tam dobytčáky odvážely na smrt desetitisíce Židů dalších, a to až do 28. října, kdy odjel transport poslední.

Zpráva, kterou Maurice Rossel před 80 lety napsal, zůstane navždy svědectvím o cynickém oportunismu těch, kdo se zpronevěřili svému poslání. V tomto ohledu za jiných tragických okolností Maurice Rossel měl – a stále má – nemálo následovníků.