6. května 1945 jsem se znovu narodil

Bojovník rozhlasu (ilustrační foto)
Bojovník rozhlasu (ilustrační foto)
Doktor práv Milan Kyška v letech 1934 až 1942 studoval na plzeňském klasickém gymnáziu v Husově třídě. Časem se mezi studenty, vytvořila parta kamarádů, která svými činy chtěla přispět k zániku nacismu.

Od poloviny roku 1944 jsme se scházeli v bytě Zdeňka Miloty, který byl synem československého důstojníka. Když jsme pak ustavili vojenské družstvo, stal se jeho velitelem. Učili jsme se teoreticky i prakticky zacházet s pistolí a granáty. Cvičili jsme také v terénu u Boleveckého rybníka chování vojenského družstva. Dodnes si vážím toho, že naše chování nikdo neudal. Organizaci jsme měli celkem dobrou – měli jsme připravenu „mobilizační štafetu“, která zaručovala rychlou možnost informování všech členů družstva. Měli jsme také spojení se zahraničím (Londýnem).

Konec války se blížil – vedle bombardovacích svazů, které pravidelně přelétávaly Plzeň ze severu i z jihu, se začali objevovat tzv. „kotláři“, stíhači, kteří útočili především na vlaky; je třeba říci, že jejich působení „bylo velmi účinné“. Kotle napadených lokomotiv byly rychle „kaput“.

V pátek 4. května večer jsme měli schůzku se zpravodajcem, který měl na starosti naše družstvo. Informoval nás o situaci na frontách. Jevilo se, že budeme muset počkat, až se od Brna přiblíží Rusové. S tímto vědomím jsme se před půlnocí rozcházeli.

Ale všechno bylo jinak!

V sobotu 5. května dopoledne mi náhle na rameno, když jsem u Akely v jeho prodejně zeleniny pomáhal s ukládáním zboží, zaklepala na rameno spojka se slovy „pojď, jdeme“! Uložil jsem bednu a šel domů do Husovky pro výstroj. Místo srazu bylo jasné – Zdeňkův byt.

Byl jsem už skoro poslední a tak netrvalo dlouho a vyrazili jsme podle příkazu do školy v Tylově ulici. Situace byla dosti složitá, protože s tak rychlým vývojem událostí se nepočítalo a tak zbraně, které jsme měli dostat, byly někde ve vagónech v Plzenci. Bylo nás ne pět, ale patnáct. Ale jenom Zdeněk měl pušku, mauserovku. Jak jsme vyšli z domu, poslali nás lidé do protějšího baráku na půdu, že tam jsou zbraně. Ano, byly. Ale stařičké manlicherky a bez nábojů. Já byl z celého družstva nejmenší, ale byl jsem významný člen družstva – byl jsem totiž trubač. Zdeněk mne nešetřil, sotva jsem dokončil první signál, už mi velel znovu, abych troubil.

Z dnešního pohledu se mi zdá to, co následovalo jako groteska!

Kráčeli jsme za triumfálního troubení ulicemi Plzně, lidé nám mávali, tu a tam jsme se setkali s německým vojákem, ten byl ovšem patřičně vyjevený. Musím říci, že bylo možno ke škole projít rovně, přímo, bez problémů. Ale Zdeněk byl blázen a zahnul doleva na Klatovskou třídu pod okna německé komandantury. Tam stály dva tanky, z oken prvního patra čouhaly kulomety, za nimi překvapení Němci. A já dul do trumpety, až se to rozléhalo. Prošli jsme kolem velitelství, do školy jsme se dostali bez nesnází. Tam nás hned umístili v tělocvičně a prezentovali. Uplynulo tak půl hodiny, když se ozvala strašlivá rána. Vyslaní průzkumníci se zanedlouho vrátili vyděšení: před komandanturou zlikvidoval německý strážný pancéřovkou nákladní auto, které vezlo škodováky; když strážný auto stavěl, namířil na něj jeden z mužů pistoli …

Možná po hodině jsme dostali rozkaz přemístit se do školy na druhém konci Plzně, na Roudné. To už jsem netroubil! Nebylo třeba, protože jsme šli husím pochodem podle baráků a koukali, odkud co přiletí. Ale – jako v grotesce – po druhé straně ulice v protisměru, také s očima navrch hlavy, se plížili podél zdi Němci.

Ve škole už probíhaly pod vedením československých důstojníků v uniformách zcela regulérní odvody. Situace vypadala docela utěšeně. Ale náhle se ozvala dávka z německého automatu. Ta dávka patřila nějakému ožralkovi, který už slavil vítězství a nadával z okna. Už podruhé za krátkou dobu jsme měli srdce v kalhotách, ale na rozdíl od těch několika stovek, které se hlásily do boje a okamžitě zdrhly, naše družstvo a ještě jedna parta, která se také styděla za zbabělost, jsme zůstali ve škole sami.

Před policejní stanicí téměř pod okny školy stál polopásový transportér s četou SS, kteří si přijeli pro svého oficíra – toho drželi jako rukojmí policisté na stanici. Pochopitelně si esesáci svého oficíra odvezli – proti takové převaze nemohli policisté nic dělat.
Krátce potom přišel rozkaz, abychom odzbrojili asi stovku SS v cizineckém domě na Lochotíně. Zdeněk tedy poslal ty tři ozbrojence, kteří měli pušky, aby rozkaz splnili. Od nich jsme se později dozvěděli, jak akce proběhla: SS se nejprve vzdali, ale když zjistili, že na ně přišli jenom tři „zbrojnoši“, jednoduše jim flinty vzali a zavřeli je do sklepa.

Večer začala volat o pomoc Praha. My jsme na tom ovšem nebyli o moc lépe, protože se muselo počítat s tím, že Němci podniknou protiakce. Ta sobota 5. května proběhla tak hladce jedině proto, že se podařilo Němce překvapit a Revolučnímu národnímu výboru, který začal fungovat, se povedl husarský kousek: přesvědčil německé velení, že je v Plzni deset tisíc lidí ve zbrani. To byl samozřejmě nesmysl. Ani deset tisíc, ani ve zbrani! Němci se během dne rozkoukali a připravili na neděli 6. května odvetnou akci. Říkalo se, že na letišti naplnili cisterny benzínem, auta měla projet ulicemi, pokropit je… Ani se nechce věřit, že by měla být Plzeň takto vypálena. Jisté ovšem je, že byla určena hodina H - 10.00 hodin, kdy měli všichni Němci, civilisté vyzbrojení střelnými zbraněmi, zahájit palbu. To se také skutečně stalo; Němci začali střílet z věže kostela sv. Bartoloměje a z oken domů na náměstí i po různu v ulicích. Byl to naštěstí jen zoufalý pokus, protože mezi tím se situace změnila – Plzeň už byla v tuto dobu plná amerických tanků.

Vrátím se ještě k sobotní noci 5. května. Podle informace kterou jsme dostali, požádali Němci o zákrok Schőrnera, jeho tanky. Ten byl v prostoru Rožmitálu pod Třemšínem. V neděli ráno jsme stále zřetelněji slyšeli rachot blížících se tanků a předpokládali jsme, že jsou to právě Schőrnerovy tanky. Jen bylo divné, že je slyšíme od Křimic, když bychom je měli čekat od Radyně. Naštěstí pro všechny Plzeňáky to byli Američané!

Objevili se po osmé hodině (8.10) na Plzeňském náměstí. Do devíti už jich bylo plné náměstí a nové a nové jednotky přijížděly.

Po Plzni se motali různě vymódění chlapi – my jsme měli československé hříbky, jiní měli přilby Technische Nothilfe, někteří zase originální armádní německé. Uniformu nikdo neměl. Jediným poznávacím znakem byly červenobílé pásky. Není divu, že z toho Američané byli úplně tumpachoví. Vyřešili to jednoduše: poslali nás „do civilu“. Posbírali zbraně (pokud byly) a poděkovali nám, ale nekompromisně ukončili naše „válečné tažení“.

Tak jsem se v neděli odpoledne objevil doma. Bydlel jsem v ulici, kterou přijeli Amerikáni se svými tanky a nakláďáky od Chebu. Bylo jich tolik, že ta bojová vozidla stála až daleko za město. Před naším barákem bylo veselo. Vojáci měli pušky opřené o zeď domu, jeden hrál na kytaru pěkné „odpalovačky“, další podle téhle muziky trdlovali s našimi děvčaty. Nebylo to jako v tanečních, ale žádný problém! Děvčata trsala jedna radost. Byl to prima pocit a ti osvoboditelé nesmírně sympatičtí kluci.

Do té taneční vřavy se najednou ozvala dávka z německého kulometu (ty měly vyšší kadenci než americké). A to jsem jen hleděl, jaká proměna se stala s těmi brnkajícími a křepčícími vojáky! Pustili se holek a chytli se pušek! A jakým kvaltem! Kulomet střílel z prostoru Škodovky. Uprostřed vybombardované velké montovny zůstala stát šachta výtahu. A nahoře rachotil ten kulomet. Bylo to vidět z balkónu, na který jsem přivedl několik Amerikánů. Myslel jsem, že mne raní mrtvice, když jsem viděl, že ti američtí kluci vůbec nejeví zájem vystřelit na kulometné hnízdo – mávli rukou, pošoupli si přilby a klidně se vrátili ke svým kratochvílím. Brzy jsem přišel na to, že dobře věděli, co dělají. Jejich karabinky (i já jsem z nich byl celý pryč, a to nejsem žádný ctitel zbraní), by na tu vzdálenost ani nedostřelily a pak – od čeho tam bylo tolik tanků?! A měli pravdu! Průhledem do Škvrňanské ulice jsem viděl, jak jeden tank otáčí věž a zaměřuje dělo. Pak to bouchlo a kulomet utichl. Hnízdo už nebylo.

Jak je vidět, zůstala naše účast na boji za osvobození jen v poloze odhodlání bojovat proti nacistům. K žádné bojové akci jsme se nedostali díky Američanům, jejichž včasný příjezd nám všem zachránil život. Mohu tedy prohlásit, že jsem se (spolu s ostatními plzeňskými “ povstalci“) v neděli 6. května 1945 znovu narodil.