Ach, ta láska nebeská

Když v roce 1965 koncertoval nejslavnější jazzman Louis Armstrong se svým souborem All Stars v pražské Lucerně, zúčastnil se také jam sessionu v divadle Semafor. Tedy události, která u nás vstoupila do legend. Armstrongovi se nejvíc líbil zpěv Evy Pilarové. Z úst Satchma znamenala tato pochvala nepochybně impuls k ještě usilovnější práci pro zpěvačku, na kterou, jak víme, čekala slibná kariéra.

Její ojedinělý hlasový rozsah je dodnes nedostižným snem skoro všech zpěvaček populární a jazzové hudby. Od počátků profesionální kariéry Evy Pilarové provází její zpěv série úspěchů a ocenění, v 60. letech na festivalech v Helsinkách, Berlíně, Sopotech, u nás zvítězila v anketě Zlatý slavík 1964, 1967 a 1971. Do konce 60. let měla Pilarová štěstí na hity, zpívala často slavné světové melodie, z domácích autorů ji náročnějšími nebo naopak posluchačsky vděčnými pěveckými úkoly zahrnuli skladatelé Bohuslav Ondráček nebo Karel Svoboda. Nezapomenutelná je zvláště její působnost v divadle Semafor a spolupráce s dvojicí Suchý Šlitr. V sedmdesátých letech začala však její kariéra částečně stagnovat, neboť trpěla nedostatkem kvalitního repertoáru. Sama si jednou postěžovala, že když chce nazpívat nějaký velký světový hit, tak než se k tomu odhodlá, už ho má v repertoáru někdo jiný. Svou roli sehrála také emigrace jejího manžela. Postupem doby se začala věnovat jazzu a swingu, v němž dlouhou dobu nacházela uplatnění a pevnou půdu.

I když na začátku r. 2020 odešla Eva Pilarová do muzikantského nebe, bude vždy právem náležet k pěveckým legendám s jedním z nejlepších hlasů. Láska nebeská, kterou zpívá s Waldemarem Matuškou, náleží ke skutečným perlám české písňové tvorby.