Anna Maroušková vzpomíná: Americká armáda dorazila, lidé je vítali, ale oni šli s nasazenými bajonety. Až později pochopili, že už jsou v Čechách

12. květen 2015
Publicistika

První máj roku 1945 byl ten nejkrásnější první máj v Postřekově, říká dnes pětadevadesátiletá Anna Maroušková (roz. Freiová). Dnes už sice žije přes šedesát let v Hostouni, na konec války ve své rodné obci si stále dobře vzpomíná. Její zážitky, tak jak je od maminky slyšela vyprávět, nám napsala dcera Lidmila Sladká:

Maminka žila v Postřekově u rodičů, kde se říkalo po chalupě „u Volnech“. Vzpomíná, jak v Klenčí na nádraží stála lokomotiva se dvěma vagóny zajatců. Lidé jim nosili jídlo – většinou chléb a brambory. Vzpomíná také na hloubkaře, kteří na Klatovsku rozstříleli lokomotivu vezoucí zajatce a ti pak utekli. Možná to mohlo být těch šest ruských zajatců, co přišli pak k nim domů a říkali: „Ňádo kušať“. Mamky otec jim porozuměl. Pár ruských slovíček znal, protože jezdil za prací do světa a nějaký čas pracoval i v Litvě.

Ruské zajatce poschovávali u svých známých a příbuzných. Dva byli u Slanců a dva u Kuželků na seně. Právě u Kuželků to bylo tehdy velmi nebezpečné, protože u nich bydleli i Němci. Poslední dva ukryli ve sklepě u Josefů – tam bydlela babička a strýc mojí maminky.

Už se vědělo, že Američané jsou za humny. Hloubkaři bombardovali Klenčí, kde stála kolona německých aut naložených municí. To bylo zrovna v té době, kdy šla moje maminka naproti svému otci, který měl ten den odejít do Klenčí. Líčí, jak to začalo hučet, na obloze se objevila letadla. Pak začaly vzduchem hvízdat bomby. Schoulila se tedy u keříčku pod mezí. Když letadla odletěla a nastal klid, spěchala domů. To už ji mezitím začal hledat její otec, protože se dozvěděl, že mu šla naproti. Byli rádi, když se zase všichni ve zdraví sešli opět doma.

Americká armáda dorazila na Díly někdy kolem 30. dubna. Lidé je vítali, ale oni šli proti nim s nasazenými bajonety. Nemohli se vůbec domluvit a nerozuměli si. Tak přivedli nakonec paní Buršíkovou z Postřekova. U Buršíků se říkalo „u Amerikánů“, protože se vrátili z Ameriky a uměli anglicky. Jinak paní Buršíková byla povoláním porodní bába. Ta pak vojákům vysvětlila, že jsou již v Čechách, na českém území.

Pořád se někde střílelo a bojovalo. Když Američané dorazili do Postřekova, sedm se jich ubytovalo právě v domě rodičů mé mamky, kde si zařídili telefonní stanici. První máj roku 1945 byl, jak vypráví maminka, ten nejkrásnější První máj v Postřekově. Sama o tom řekla: „Všichni vyšli ze svých úkrytů. Přišli i francouzští zajatci, kteří byli na práci ve vedlejší vesnici, ve Mlejnci (poznámka redakce dnes je to část Postřekova). To ti bylo najednou všude tolik lidí! Všichni se radovali a veselili a byli tak šťastní.“

autor: Dominik Mačas | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio