Barborka

3. prosinec 2004
Regionální stanice Českého rozhlasu|foto:Aleš Vavřík

4. prosince si pravidelně připomínáme svátek všech Barborek, zastavme se dnes u jejich jména. Jméno Barbora/Barbara má zajímavý původ - odvozujeme je od řeckého slova slova barbaros s významem cizí. Barbara je vlastně žena- cizinka, barbarka. Slovo barbar vzniklo pravděpodobně napodobením zvuku, o čemž svědčí jeho hlásková podoba vytvořená opakováním slabiky bar. Slovo barbar původně označovalo člověka, který říká bar, bar - tedy nesrozumitelně mluví, blábolí. My bychom dnes asi řekli, že je to brepta nebo brbla. Snad může být v této souvislosti zajímavý i fakt, že podobně je motivováno i pojmenování Němec - němý člověk, ten kterému nerozumím, když mluví.
V latině slovo barbarus označovalo nejen cizince, ale i člověka nevzdělaného, hrubého, a tentýž význam je doložen i v češtině, jako barbarismus dodnes označujeme jazykový prohřešek.

Barbora je stále jménem velmi oblíbeným, mohli bychom říct, že v současné době je i módní a známe řadu domáckých podob - Bára, Barča, Baruška, Barunka nebo i Werichova proslavená Lakomá Barka. A zajímavé může být i to, že Barbora je jedním z ženských jmen, která jsou zdrojovým slovem pro vytvoření mužského příjmení - třeba Jan Barbor. Ve starší češtině však slovo barbora pojmenovávalo žertovně, ale běžně i hudební nástroj - nejčastěji basu. Jako barborka se - vzhledem k velikosti - označovaly často i housle. Jako barborka se však označovaly nejen housle, ale i dřevěná budka s vodou nebo u vody - např. budka sloužící k ochraně stavidla. Vraťme se ale ke jménu Barbora - nejznámější nositelka je hrdinka křesťanské legendy žijící počátkem 3. století v maloasijské Nikomédii. Sv. Barbora patří mezi 14 svatých pomocníků, jejichž společná památka se slaví právě 4. prosince.

Se svátkem svaté Barbory je spojeno v lidovém prostředí množství tradic, z nichž nejznámější je asi zvyk řezání větviček ovocných stromů, nejčastěji třešní, ale i podle krajových zvyklostí i větviček z břízy nebo forzýtie, kterým říkáme barborky. Řezání větviček je zvykem opravdu starobylým, typickým pro střední Evropu. Ještě starší je ale tradice různých obchůzek. Chodili při nich po domech tzv. Barboráci - přestrojenci, z nichž jeden obvykle představoval smrt. V předvečer svátku obcházely po domech také Barborky - ženy zahalené v bílých prostěradlech, sladkostmi obdarovávaly hodné děti, metlou hrozily dětem zlobivým. Řezání větviček a čekání na to, zda rozkvetou, se vztahuje k začátku adventu a souvisí s lidovou vírou, že právě v tomto období je vhodný čas pro odhalení budoucnosti. Někdy dívky věřily, že které barborka vykvete, ta se do roky vdá, nebo pojmenovávaly jednotlivé větvičky a věřily, že si vezmou toho chlapce, jehož jméno ponese větvička, která první rozkvete. Věřilo se také, že počet dní k rozkvětu první barborky udává šťastný a úspěšný měsíc příštího roku.
autor: Jitka Málková
Spustit audio

mujRozhlas

Audiosvět Českého rozhlasu na jednom místě

mujRozhlas

Audiosvět Českého rozhlasu na jednom místě

Nejposlouchanější

Jak nás naladíte na DABu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

Zprávy z iROZHLAS.cz