Čárky ve větě jednoduché I.

Tentokrát si řekneme, kdy správně píšeme čárky ve větě jednoduché. Pro začátek uveďme méně obtížné příklady kladení čárky a potom přejdeme ke složitějším. Čárkou tedy oddělujeme ve větě jednoduché např. oslovení (oslovujeme 5. pádem). Pokud stojí oslovení uprostřed věty, oddělíme ho z obou stran. A pozor, oslovení se může skrývat i v různých názvech, ať už jde o názvy filmů nebo pohádek (Marečku, podejte mi pero. Jáchyme, hoď ho do stroje. Hrnečku, vař.).

Na začátku věty stojí někdy také různá citoslovce a píšeme za nimi čárku. V tomto případě stojí citoslovce jakoby mimo větu, nejsou žádným větným členem. To platí třeba v případě: Au, to bolí! Haló, vraťte se! Jakmile má však citoslovce platnost větného členu, patří do věty pevně a neodděluje se (Ozvalo se žbluňk. Uslyšel jsem žbluňk. Žába žbluňk do potoka.). Dále bychom si mohli ještě připomenout tzv. samostatný větný člen, který je také třeba čárkou oddělit. Užíváme ho většinou, když chceme nějakou část výpovědi zdůraznit, např.: Na horách, tam je krásně. Maminka, ta umí vařit nejlépe. Někdy se může samostatný větný člen objevit na konci výpovědi, pak má většinou hodnotící charakter (Nemá nikdy dost, ten chamtivec.).

V textech se také někdy setkáme se vsuvkami. Pravidla v podstatě říkají, že v případě větných vsuvek je možné (ale nikoli nutné) použít čárku. Delší vsuvky bychom tedy měli raději čárkou oddělit (i v mluvené podobě bychom v tom místě udělali pauzy pro nádech), kratší vsuvky (prosím, tuším, myslím) není nutné oddělovat.

Už sám název napovídá, že vsuvka je do věty vložená. Navíc podává nějakou doplňkovou informaci nebo hodnotí. Podstatné ale je, že na svém okolí nezávisí, nemůžeme se na ni nijak zeptat, nevztahuje se k žádnému větnému členu okolní výpovědi. Nesmíme si ji tedy plést třeba s přístavky nebo s volnými přívlastky. U těchto dvou případů bych se zastavila, protože jsou z hlediska interpunkce trochu obtížnější. Přístavkovou konstrukci oddělujeme čárkou vždy. Poznáme ji tak, že označuje stejnou skutečnost jako předcházející větný člen. Např.: Kongres se konal v Paříži, hlavním městě Francie. Praha, srdce Evropy, leží na Vltavě. Nový technologický postup, tedy lisování, podstatně urychluje výrobu. Pokud jsou však výrazy spojeny spojkou vyjadřující totožnost, čárku nepíšeme. Např. skladba neboli syntax; chlorid sodný čili kuchyňská sůl; Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Jde tedy o spojky neboli, čili, aneb. Přístavek může být někdy shrnující (Vagony přepravují kameny, písek, štěrk, zkrátka sypký materiál.). Často se setkáme s přístavky typu výčtu (Kysličník rtuťnatý se rozkládá na dvě látky, tj. na rtuť a kyslík.).

Přívlastek se od přístavkových konstrukcí liší tím, že se vztahuje k nějakému podstatnému jménu ve výpovědi, rozvíjí ho. Vyjadřuje se nejčastěji přídavným jménem, méně často infinitivem slovesa. Pokud má ve větě volnou pozici, jde o přívlastek volný. Můžeme ho z věty vypustit, aniž by se změnil smysl základního sdělení. Např.: Tato kniha, vydaná ještě před válkou, patří k autorovým nejlepším pracím. Pozor musíme dát na tzv. přívlastek těsný, který z věty vypustit nelze, a proto jej ani nijak neoddělujeme. Opět příklad: Studenti přihlášení na zájezd zaplatí zálohu 500 Kč. Pokud bychom z této věty vypustili přívlastek (přihlášení na zájezd), zásadně by se změnil smysl sdělení (Studenti zaplatí zálohu 500 Kč, to znamená všichni.). Musím však ještě dodat, že je někdy složitější rozhodnout, zda jde o přívlastek volný nebo těsný. Záleží totiž také na kontextu.

Problematika interpunkce ovšem není zdaleka vyčerpána, zmínili jsme se dnes jen o základní problémech. Na závěr bychom mohli ještě doplnit, že v ustálených frazeologických spojeních čárku nepoužíváme. Mám na mysli spojení typu: křížem krážem; staří mladí; rukama nohama; zuby nehty; hlava nehlava; cestou necestou atd.