Chrám vzácných hub

Je duben a houby nespí. Ony nespí nikdy, v zemi, tlejícím listí i padlých kmenech jejich podhoubí žije, jenom my to nevidíme. Houba je pro nás přítomná, když spatříme její plodnici. Nebude dlouho trvat (už se to vlastně děje), a molekulární biologové odhalí skrytá podhoubí z malých vzorků dřeva nebo půdy a přiřadí jim latinská jména příslušných hub. Trošku je lituji, přijdou o ten krásný zážitek hledání a nalézání, o ty barvy, chutě a vůně, které (kromě řady dalších znaků) k určování používá naše generace terénních mykologů.

Je duben a nejhojnější houbou pralesa je převzácné ušíčko jedlové. Jeho plodnice ve tvaru černých mističek pokrývají boky a svrchní strany padlých tlejících jedlí. Deset let jsem studoval stovky lokalit jinde na Šumavě a ušíčko nikdy neviděl, ani tam, kde ležely jedlové kmeny a vypadaly úplně stejně, jako tady v Boubínském pralese. Jak je to možné? Prozradím to, ale až na konci…

Je květen, začal červen a v pralese „řádí“ helmovky. Drobné houbičky s kuželovitým nebo přilbovitým kloboukem. Z některých po poranění teče barevná šťáva, z helmovky mléčné bílá, z helmovky šafránové oranžová, z helmovky krvonohé purpurová. Jiné mají barevné ostří lupenů, červené, fialové, zelené. Jsou krásné a co je důležité, jejich podhoubí proměňuje spadané listy, kůru a větvičky, ale i dřevo, na humus. A že toho opadu a biomasy každý rok v pralese je! Nic odtud nemizí, všechno se pěkně zpracuje na místě a zapojí do koloběhu živin. S obrovskými padlými kmeny to jde pomaleji; takový Král smrků, který padl před 44 lety, si stále drží svůj tvar a pod vrstvou mechů a měkkého zetlelého dřeva špička nože brzy narazí na tvrdé dřevo. Tady budou mít dřevožijné (pozor, ne dřevokazné!) houby co dělat dalších sto let. Když jsme u nich – je to druhově nejbohatší skupina hub Boubínského pralesa (kolem 300 druhů) a nebudu přehánět, když řeknu, že jedna z nejcennějších skupin organismů pralesa vůbec. Několik druhů tu má svou jedinou lokalitu v České republice. Taková modralka laponská se nejblíže vyskytuje v Alpách, v Dobročském pralese na Slovensku a v Bialowiežském pralese v Polsku. Jak už její jméno napovídá, domovem je v severské tajze.

Logo|foto:Český rozhlas

Maličko poskočím v čase, až na konec sezóny. Získáváme neocenitelnou pralesní zkušenost: každý z tisíců padlých kmenů, které se v Boubínském pralese „válí“, je světem sám pro sebe. Domečkem, kde pokaždé žije trochu jiná skupina druhů hub. Jaké to jsou, záleží na spoustě věcí – jak je kmen tlustý, zda leží v mokřině, na suché zemi nebo zavěšený nad zemí, v jakém stádiu tlení, atd., atd. Velkou roli hraje náhoda: který druh houby se do domečku nastěhuje jako první, jaké sousedy k sobě pustí, a které druhy přijdou zase po nich. Když pak po mě jeden mykologický kolega chce, abychom pro jiný výzkum vybrali několik typických kmenů pro každou boubínskou dřevinu, tvářím se skepticky: žádný typický kmen neexistuje, každý je unikát… A rovnou odbočím k ochranařině – i jeden jediný odvezený kmen je velkou ztrátou pro druhové bohatství. Třeba by to byl ten jediný, na kterém jsme objevili „superšpek“ kalichovku namodralou, kterou předtím na Boubíně nikdo neviděl. Na kmenu – domečku s číslem 263 (číslo bodu v naší GPS) byla hojná, jinde chyběla.

Logo|foto:Český rozhlas

Také už víme, který je mykologicky nejcennější padlý kmen Boubínského pralesa. Ne, místo neprozradíme, i když nám ho americké družice systému GPS zaměřily (a my ten údaj předali povolaným). Je to jeden tlustý tlející smrk v oplocené části rezervace. Sešly se na něm tři z nejvýznamnějších druhů pralesa: již zmíněná modralka, a k ní ještě ucháčovec šumavský a pevník brázditý. Pro dva z nich je Boubínský prales jedinou lokalitou u nás; ucháčovec je znám ještě z Žofínského pralesa.

Vypadá to, že citlivé „pralesní“ druhy dřevožijných hub potřebují velkou nabídku substrátů, tedy mrtvého dřeva v nejrůznějších stádiích tlení, vyrovnané a po většinu roku vlhké mikroklima pralesa, a hlavně nepřerušený přirozený vývoj porostu. Máme pro to důkazy: o rok později děláme mykologický průzkum sousední Zátoňské hory, kde les také vypadá jako prales. Ani jeden ze 17 nejvzácnějších druhů Boubínského pralesa tu ale nežije. Aha, Zátoňská hora byla před rokem 1700 odlesněna. Nikdo to nepřežil…

Léto a začátek podzimu je časem mykorhizních hub, tedy těch, které žijí ve vzájemně prospěšném soužití s kořeny stromů. Zažitá mykologická zkušenost (částečně potvrzená i výzkumy) říká, že v lesích s tlustou vrstvou opadu roste málo mykorhizních hub. Boubínský výzkum ukázal něco úplně jiného: plodnic bylo opravdu poskrovnu, ale druhů hodně, celá čtvrtina všech nalezených druhů! Holubinek 43, pavučinců 40, ryzců 26, vláknic 19… Je to skvělá zpráva, zdá se, že „mykorhizní poměry“ v půdě jsou v pořádku a každý strom je podporován mnoha druhy houbových pomocníků.

Ryzec lososový|foto:Jan Holec

Je listopad, mlha, na větvích kapky vody a námraza. Roste ještě něco? Roste! Napočítal jsem 80 druhů, některé poprvé za sezónu. Třeba pařezník fialovoplavý na větvičkách čerstvě padlé jedle. Hodně vzácný druh. Když se ohlédnu za celou sezónou, je to zajímavé: každá návštěva byla jedinečná, pokaždé rostly trochu jiné druhy, a prales nikdy nebyl nějak úplně „přehoubovaný“. Kdybych sem v jednom dni vedl exkurzi a pěl ódy na bohatství druhů, asi by se na mě koukali divně, vždyť druhů ten den nebylo moc. Ale když se to pak nasčítá za všechny návštěvy…

Pařezník fialovoplavý|foto:Jan Holec

Sezóna skončila, chvatně sepisujeme výsledky pro Správu NP a CHKO Šumava. Odhalili jsme přes 650 druhů hub, z toho 93 zařazených do Červeného seznamu hub ČR, tedy vzácných a více či méně ohrožených. Ten seznam čítá celkově 903 druhů a vidíme, že každý desátý druh Boubínského pralesa je ochranářsky významný.

Největší počet druhů žije v oploceném jádře rezervace, tedy v původním porostu, který dal na popud geniálního lesníka Josefa Johna chránit kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu. Zanechali nám něco, co jinde nemáme – malých 45 hektarů opravdu původního lesa. Ostrůvek v moři kulturních lesů. Na tomto ostrůvku se přírodovědec cítí jako Darwin na Galapágách: může tu sledovat přírodní děje, které už jinde neprobíhají, kde už je Člověkovo… V Boubínském pralese máme jistotu, že tento les se nepřerušeně vyvíjí od poslední doby ledové, a jeho původní obyvatelé, houby i jiné organismy, v něm mají své útočiště.

Teď vím, co je přírodním chrámem svatého Víta České republiky: Boubínský prales, bájný a reálný les, kde žijí houby, co jinde nežijí.

Jan Holec
Národní muzeum Praha

Uzávěrka soutěže je 8. února 2015, slavnostní vyhlášení proběhne v pátek 13. února 2015, na kterém vědec, jehož článek obdrží nejvíce hlasů, získá cenu Šumavská mozkovka. Zároveň bude vylosován jeden šťastlivec, který získá bezplatné ubytování pro dvě osoby na víkend, tj. na dvě noci, na ubytovacím zařízení Správy NP a CHKO Šumava v termínu dle vlastního výběru (Více v pravidlech pro vyzvednutí výher). Další dva vylosovaní hlasující získají věcné ceny.

O nejlepším popularizačním textu bude v doprovodném hlasování rozhodovat také odborná porota složená z pracovníků čtyř českých národních parků.

Hlavní cenou pro vědce je ale Šumavská mozkovka, která se bude udělovat za hlasy od široké veřejnosti. Vítěz získá plastiku mozkovky rosolovité, což je velmi vzácná houba, která nápadně připomíná lidský mozek. Roste jednotlivě nebo v malých skupinkách, v přirozených až pralesovitých typech lesů ve vyšších polohách na mrtvých kmenech a větvích buků, ale i jiných listnatých a dokonce i jehličnatých stromů. Ascotremella faginea, jak zní její latinský název, je zařazena v červeném seznamu makromycetů České republiky jako zranitelný druh a je chráněna zákonem. A ještě dodáme, že je nejedlá.

Věříme, že tato soutěž vám přinese nejen zábavu, ale také nové, zajímavé informace o Šumavě.

Vyhlašovatelem soutěže je Správa Národního parku Šumava.