Co je psáno, to je dáno…

Říká se, že teprve tam, kde začínají písemné prameny, začíná skutečná historie. Zapsané slovo trvá a nemění se. Co ale prochází vývojem, to je písmo samo, stejně tak jako pracovní pomůcky. Postupem času se vyvíjely a zdokonalovaly inkousty, materiály, na které se psalo, i pera. Proměňovalo se také písmo – v závislosti na psacích potřebách, které byly k dispozici, i podle dobového vkusu.

Krasopsaní na školách

V minulosti byla ve školách velká pozornost věnovaná právě výuce krasopsaní, ve vyšších ročnících a na vyšších školách to byl dokonce samostatný předmět. Zvládnutí krasopisu bylo důležitou kvalifikační podmínkou pro kariéru v úřadě nebo technických profesích. Ručně psaný text byl až do rozšíření psacích strojů základním komunikačním prostředkem.

Od rákosových per po násadková pera

K psaní se původně používala pera ze seříznutého rákosu, od 7. století se ale prosazovalo užití ptačích per, zejména husích, která byla levnější a mnohem dostupnější. Až v průběhu 19. století začal být husí brk vytlačován perkem ocelovým, do základní výbavy patřil také kalamář. Výbava středověkého písaře obsahovala navíc ještě různé kousky pemzy, nožíky a kančí kly na opracování, úpravu a hlazení pergamenu.

I později, když nad pergamenem převládl papír, neobešel se pravidelně píšící člověk bez dalších pomůcek. Písař nesměl nechat zaschnout inkoust na peru, a tak míval po ruce nádobku s vodou pro vymytí hrotu. Ve stolních kalamářích bývala vedle nádobky na inkoust ještě další, která obsahovala jemný písek pro zasypání a vysušení dosud vlhkého písma. Později přibyl savý papír - piják. Dokud se psalo brkem, musel mít písař po ruce i perořízek pro úpravu hrotu. Určité zjednodušení přineslo až rozšíření plnicích per ve 20. století. Plnicí pero představovalo ale dlouho nákladný a postradatelný luxus, a tak na školních lavicích, na poštách a podobných místech ještě dlouho přežívala násadková pera i kalamáře.

Papyrus, pergamen a papír

Nejstarším široce rozšířeným materiálem určeným pro psaní inkoustem byl papyrus. Jeho výroba z dřeně  lodyhy šáchoru papírodárného je v Egyptě doložená už ve 3. tisíciletí př. n. l. Byl hlavním psacím materiálem antiky. Dodávky do Evropy ale ustaly po dobytí severní Afriky Araby a náhradní látkou k psaní se pro Evropu na několik století stal pergamen.

Vznikl zdlouhavým vyděláním zvířecí kůže. Byl mnohem stabilnější pevnější a trvalejší než papyrus, jeho výroba byla ale velmi pracná a vyžadovala velké množství poražených zvířat. Papír byl objevený v Číně, v 7. století se začal objevovat v arabském světě. S Araby se v 9. století dostal do Španělska a ze Středomoří se znalost výroby papíru šířila dál do Evropy. V Čechách je použití papíru doloženo poprvé v roce 1310, výroba zde ale začala až koncem 15. století.