‚Děti jsou různé a mají na to právo.‘ Česká televize uvede dokument o inkluzi

Holčička romského původu strká do plastové mikrovlnky plyšáka a s nadšeným výrazem prohlašuje, že ho bude „papat“. Jmenuje se Vanessa, ale říká si Tulina. Ne však podle slovesa tulit se, ale od romského výrazu tula jako tlustá. Jak vysvětluje její matka, v dětství měla „naducané tvářičky jako křeček“, ale už z toho vyrostla.

„Vzala jsem si dceru z Klokánku. Měla takovou divnou nálepku, že nebude moc inteligentní, nebude moct mluvit, že je nemocná, kdoví jak to bylo s rodiči a tak dále. Postupem času se ukázalo, že nic z toho, co o ní říkali, nebyla pravda,“ popisuje Tulinina matka.

„Informace, že nebude mluvit, je u ní úplně zarážející, protože mluví od rána do večera, česky a anglicky. Když si hraje s dětmi, které mluví francouzsky, rusky nebo španělsky, začne používat další slova.“

Tulina chodí do mezinárodní školky, kterou založili její rodiče poté, co pro ni nemohli najít školku, která by splňovala všechny jejich požadavky a kde by na dceru byli hodní. Dnes do ní chodí děti z různých koutů světa. Jejich rodiče často ani nemluví česky.

„Děti se spřátelí s každým, pokud nemají implantované od rodičů, s tím se nebudeš kamarádit, ten je divnej, ten je tmavej, ten je světlej. Děti jsou vlastně nejvíc v pohodě,“ říká Tulinina matka. „Děti to neřeší, všechny si mezi sebou hrají úplně stejně a nevyčleňují se.“

Příběh Tuliny je jeden z několika, které představí dokumentarista Tomáš Škrdlant ve svém novém televizním filmu Inkluze, kde na toto téma nechává promlouvat pedagogy, rodiče i přímo děti. Jen nejmladší respondenty přitom představí jménem, a to prý proto, aby sdělení dospělých působila co nejobecněji.

Některé diváky možná překvapí, s jakou otevřeností a sebeuvědoměním děti v dokumentu promlouvají o svých diagnózách či odlišnostech od „normálních“ českých školáků. Škrdlant to přisuzuje posunu v mentalitě dnešní společnosti a kvituje přitom fakt, že i rodiče o podobných tématech více hovoří se svými dětmi.

„Děti jsou mnohem otevřenější, než bývaly starší generace. Mám z toho velkou radost. V 90. letech jsem dělal film o tehdejším školství, jmenovalo se to Škola demokracie?, a tam byly děti takové, že neustále očekávaly, jestli odpovídají správně, jak je od nich vyžadováno. Dneska je to něco úplně jiného. I co do generace rodičů i učitelů. Naplnilo mě to optimismem,“ říká dokumentarista.

„Potvrdilo se mi, že děti jsou různé a že na to mají právo. A že jsou dokonce velmi různé v různých etapách svého života, takže to jednoznačné odsouzení, že tenhle má takové problémy, a tak ho tedy někam vytřídíme, a tenhle je zase skvělý… Prostě to neplatí. Myslím, že tam je to nejlíp předvedeno na mládenci, co má Aspergera a chodí na matematiku o dvě třídy výše a je skvělý a reflektuje své problémy.“

Podle Tomáše Škrdlanta představuje dokument sondu do společenské skutečnosti. Konečný názor na inkluzi si ale musí po jeho zhlédnutí udělat divák sám. „Problémy jsou v celkové koncepci toho přístupu, eventuálně ve finanční podpoře, aby bylo dost asistentů a asistentek. To je něco, o čem se relativně psalo, případně se o tom diskutuje na webu. Nechtěl jsem to specifikovat,“ dodává.