Domácká výroba šňupavého tabáku na Šumavě

Do zavedení manufakturní výroby ve 20. letech 18. století byl šňupavý tabák připravován převážně lékárníky - a to výhradně z dovozového tabáku. Jeho výrobě se do vydání tabáčního patentu v roce 1701 věnovali pouze apatykáři, kteří hlavně z brazilského tabáku připravovali nejrůznější lektvary, syroby a také tabák šňupavý. Po nich převzali výrobu šňupavého tabáku pražští kupci a současně s tím i čeští pěstitelé. Tato praxe však byla zapovězena spolu se zřízením manufaktur po roce 1723. V následujících přibližně třech desetiletích byla výroba šňupavého tabáku (pouze) pěstitelům opětovně povolována. V závěru 18. století pak spolu se zavedením státního monopolu došlo k faktickému zákazu domácké výroby šňupavého tabáku, který byl nadále v domácích podmínkách na Šumavě vyráběn pouze tajně.

Na našem území byl mezi šňupáky oblíbený hlavně tabák tlučený, případně strouhaný. V horských oblastech Šumavy a Pošumaví byl nejrozšířenější šňupavý tabák tlučený, resp. třený, připravovaný ve většině případů tajně v domácích podmínkách z pašovaného "brisilu". Ten se k obyvatelům Šumavy dostával buďto ve formě tzv. "karotů", většinou ale napředených tzv. "provazů" ("špagátů"). Patentem císařovny Marie Terezie z roku 1756 byl zapovězen volný obchod s tabákem a šumavští konzumenti šňupavého "brisilu" tak byli v dalších letech postupně nuceni přejít na domácké zpracování a výrobu šňupavého tabáku z pašované suroviny.

Tření tabáku ve „střepu“ s „pupíčkem“

Při domácké výrobě se tabák zpracovával v takzvaném "střepu". Šlo o nízkou silnostěnnou nádobu z nepolévané pálené hlíny, opatřenou uprostřed tzv. "pupíčkem", ve které byl nasekaný tabák krouživými pohyby roztírán. Ke tření tabáku, trvajícímu často i několik hodin, bylo třeba dlouhý dřevěný kyjovitý "roztěrák" se zúženým vejčitým koncem. K vymetání rozetřeného tabáku ze "střepu" se pak používalo malé košťátko. K pomalu roztíranému tabáku se postupně přidávaly nejrůznější přísady mající za cíl zpříjemnit jeho chuť a vůni, popřípadě zajistit "náležité" podráždění sliznic. Jemně rozetřený tabák se prosíval zvláštním sítkem. Čistý se opět vsypal do "střepu" a přidávala se poslední důležitá přísada, kterou bylo přepuštěné máslo, případně vepřové sádlo.

Někteří domácí výrobci přidávali k roztíranému tabáku také ještě sušené švestky, švestková jádra, mouku, strouhanku, dřevěný popel, cukr a dokonce také vápno! Jak uvádí Tomáš Cimrhanzl ve svém Průvodci po Šumavě z roku 1878: "silným šňupáním tak ostrého tabáku naběhne nemálo každému nos a zohyzdí mu obličej". Pro naběhlý a šňupáním "ostrého" bavorského "brisilu" poznamenaný nos existovalo také zvláštní označení - "Tabaksnase" ("tabákový nos").

Hlavně nenápadně…

Několikahodinové ruční tření tabáku bylo cítit po celém stavení. A protože šlo o činnost fakticky nelegální a finanční stráží často kontrolovanou, odehrávala se převážně ve večerních hodinách a za zavřenými dveřmi. Nezřídka se stávalo, že byl pašovaný brazilský tabák při takové výrobě míchán s tabákem "císařským", obyčejným kuřlavým tabákem nebo nekvalitním tabákem komisním, určeným převážně pro vojsko. Hotový a jemně rozmělněný tabák se skladoval ve velkých skleněných lahvích, ve kterých "zrál". Obecně platilo pravidlo, že čím delší byla doba zrání, tím byl tabák kvalitnější.