Dvě hvězdné hodiny
Málokterý malíř 20. století byl tak často věšen na chodby a do kanceláří veřejných budov a institucí jako Václav Špála. Barvy na reprodukcích byly vyšisované a vznikl nespravedlivý dojem, že Špálu každý zná.
Muzeum českého výtvarného umění spolu s Galerií výtvarných umění v Chebu a Severočeskou galerií v Liberci připravilo reprezentativní výstavu Špálova malířského díla ze sbírek zejména oblastních galerií. Premiéra výstavy je v Chebu, ve výstavních prostorách barokní Alliprandiho radnice, jejíž vznosné sály s vysokými okny a rozlehlými bílými plochami stěn mají zvláštní schopnost v nečekaném lesku představit jakékoli výtvarné umění: tak se v chebské galerii daří stejně dobře výstavám surrealistů jako starým holandským zátiším nebo autorům z německy mluvících kruhů českého umění, které galerie systematicky objevuje a uvádí.
Špálovy modré krajiny s tekoucí řekou nebo bujné kytice jsou v tomto prostoru svědectvím vitálního uměleckého vidění, jakého se nám v globalizovaném kulturním prostředí nedostává. Na vernisáži hrálo mezi obrazy Smetanovo trio Dumky Antonína Dvořáka - obrazy s hudbou se spojily v úchvatný smyslový zážitek, jehož poslední tóny v barvě i v hudbě doznívaly na zasněženém chebském náměstí, tichém a bez všudypřítomného dopravního ruchu. Tohle se člověku v Praze nepřihodí.
Miloš Bok skládá duchovní hudbu, jeho způsobem oslavy Páně je monumentální skladba s velkým obsazením instrumentálním i vokálním a s bouřlivou dynamikou. Na konci 80. let tak oslovoval lidi, kteří, unaveni věčnou lží, v níž jsme žili, ale i vlastní skepsí z toho plynoucí, se nechali unášet nefalšovaným patosem. Na počátku 90. let měl Miloš Bok úspěch i v Americe - sám dirigoval svou Missu solemnis v New Yorku: zdálo by se tedy, že se tento hudební monumentalista stane známým a často uváděným, snad i poněkud oficiálním chrámovým skladatelem.
Miloš Bok se v polovině 90. let přestěhoval s rodinou na opuštěnou faru v Močidleci u Žlutic a stal se venkovským kantorem. Během několika let jsem slyšela, jak zpíval koledy s dětmi ze školního sboru ze Žlutic, jak dirigoval karlovarský školní orchestr při provedení zlomku svého oratoria Svatá Zdislava, při čemž mu asistovali staří známí z Kühnova sboru a několik pražských sólistů, a naposledy o loňských Vánocích v krušnohorském městečku Pernink vedl Rybovu Českou mši vánoční.
Perninský havířský kostel se špičatou věží je dost pochmurný a uvnitř byla pekelná zima, lidí se sešlo asi tolik, kolik bylo účinkujících, a sboru chyběl bas. Miloš Bok s beethovenovskou, dnes už prošedivělou hlavou dirigoval a také zpíval basový part, zpíval z plna hrdla a ze všech nejlépe, což se mocně odráželo od poněkud nastydlého tenora, který si sice své odzpíval, ale s plným vědomím, že to není ono, vždy po odeznění sóla ustoupil mezi ostatní. Regenschori v černém dlouhém kabátě mohl tak vypadat i před sto lety.
Po dobu, kdy zněla (rozhodně nikoli dokonale) známá skladba, myslela jsem na to, že Miloši Bokovi se nežije snadno s platem venkovského učitele a čtyřmi dětmi na staré, zimou a možná dřevomorkou prolezlé faře. Jen nedokážu říci - a nedokázala jsem se ani zeptat -, která hvězdná hodina je blíž tomu, co v hudbě hledá: zda ta v newyorském koncertním sále hřmícím potleskem, nebo ta v Krušných horách, kde mrazivé nebe zní jako ledová harfa.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
