Hřebenář

Kravské rohy se nejprve máčely několik dní na dně hrnce, aby změkly. Následně se ručně, pomocí primitivních pomůcek, lisovaly do požadovaných rovných polotovarů. To byla ještě ta jednodušší část práce.

Všimli jste si, kolik českých příjmení stále nese odkaz na nějaké staré řemeslo? Já osobně znám třeba jednoho Šindeláře, dva Koláře a jednoho Bečváře, ale „Hřebenáře“ ani jednoho. Pokud vy ano, zkuste se ho zeptat, jestli jeho předci v minulosti vyráběli hřebeny.

Hřebenář potřeboval spoustu rašplí, hodně dlát, jedno dvě kladiva a jeden ruční nebo mechanický soustruh s brusným plátnem. To nejdůležitější, co nesmělo chybět žádnému hřebenáři, bylo moře trpělivosti.

Těžko si představit, že bychom dnes obyčejný hřeben vyráběli tak, že každý hrot pečlivě prořízneme pikou. A tak skutečně hřebeny ještě na přelomu 19. a 20. století vznikaly.

V expozici hřebenáře v muzeum v Kolovči na Domažlicku najdete i hřeben zvaný všivák, obdobu dnešních plastových hřebenů na odvšivení dětí, s hroty užšími než 1 milimetr!

Od střenky po fajfku

Jak název řemesla napovídá, hřebenář vyráběl hlavně hřebeny, ale pochopitelně nejen ty. Mezi další nejčastější produkty patřily například střenky nožů a břitev, náustky fajfek, sponky do vlasů a podobně. Také klasický roh coby hudební nástroj nebo nástroj ponocného měl na svědomí hřebenář.

Časy ponocných na návsích jsou pryč stejně jako řemeslo hřebenáře. Přírodní materiál vytlačily umělé hmoty, nejprve bakelit na počátku 20. století, lisy a sériová výroba.

Dlužno dodat, že ani řemeslo hřebenáře nebylo většinou provozováno samostatně, ale bylo jakousi přidruženou výrobou zpravidla hospodářských usedlostí s dobytkem. Co také dělat za dlouhých zimních večerů.