Jak a čím naši předkové svítívali?

Moderní člověk si jen obtížně dokáže představit skutečnou tmu, která padala s večerem na lidská sídla před zavedením veřejného osvětlení. Podstatné jistě bylo i psychologické působení tmy s projevy v duchovní kultuře, náboženských a pověrečných představách.

Ještě předtím, než člověk dokonale ovládl oheň, osvětlovalo interiér po setmění pouze otevřené topeniště. I přes den však bylo v obytné místnosti s malými okny spíše šero a domácí práce, ale i řada společenských kontaktů probíhaly u vchodu a ještě častěji na krytém zápraží domu.

Po uzavření topeniště do tělesa pece či kamen se svítilo loučemi uchycovanými do kovových držáků na přenosných dřevěných stojanech, které stávaly nejčastěji v blízkosti topeniště. Mezi osvětlovací zařízení patřily také výklenky ve vstupní stěně do světnice, tzv. krbečky, propojené s komínovým tělesem, ve kterých hořely krátké louče a smolky a kde se také přihřívala strava. V jihozápadních a západních Čechách se oheň ke svícení rozdělával na železném miskovitém roštu ve spodní části pletených a hlínou omazaných dýmníků. Pod dýmník se na řetězu zavěšoval železný koš, v němž hořelo březové nebo bukové dřevo.

Olejové lampičky se v selském prostředí jako hlavní svítidlo neujaly. Ve formě kahanů se však takové lampy na statcích a chalupách dlouho uplatňovaly jako přenosná svítidla. Využívaly domácího řepkového nebo lněného oleje, který se už po třech měsících od vylisování nedal použít k vaření.

Petrolejová lampa|foto: Comstock Images

Svíce ze včelího vosku jsou známy od antiky, pro venkov však byly příliš nákladné. Až do začátku 20. století se užívaly spíše podomácku vyrobené lojové svíčky. Jejich nevýhodou byl zápach. Od roku 1837 s nástupem parafínu převážilo používání svící z umělých vosků. Svíčky se také uplatnily v přenosných svítidlech, zejména dřevěných, kovových, keramických či skleněných svícnech a v dřevěných či kovových lucernách.

První petrolejové lampy se v českých domácnostech objevily roku 1855. V mnoha odlehlých vsích, zejména na Českomoravské vrchovině sloužily jako hlavní svítidlo až do poloviny 20. století. V městském prostředí se prosadil svítiplyn, přiváděný z plynáren k osvětlení domácností, výroben, veřejného prostoru a také k pohonu plynových motorů. Pražské ulice osvětlovalo prvních 200 plynových lamp od roku 1847.

Elektrická oblouková lampa pochází z let 1878–1880 a z téže doby jsou i Edisonovy pokusy sestrojit žárovku. Co se týče českých zemí, už roku 1886 osvětlil mlynář Koliha elektřinou svůj mlýn na soutoku Stebeňky s Jizerou v Turnově. O dva roky později zřídil vynálezce František Křižík osvětlení pražského Žofína a postavil v Jindřichově Hradci první mimopražskou elektrárnu. Od konce 19. století byly na mnoha místech při mlýnech, sklárnách a textilkách zřizovány malé vodní elektrárny. Jimi vyráběný proud osvětloval mimo vlastní objekt často i hospodu a okolní usedlosti. Od počátku dvacátých let 20. století docházelo k postupnému zavádění elektrického proudu pomocí rozvodné sítě z centrálních výroben elektrárenských společností.

Zdroj: Dějiny hmotné kultury II/2. Praha: Carolinum 1997; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta 2007; Lidová architektura. Praha: Grada 2007.

Špalíček Zdeňka Vejvody o historii svícení a svítidlech našich předků jsme vysílali ve středu 26. února 2014, po 19. hodině!