Jiří Stočes: Při hře na vojáky už děti zase chtějí být Němci

11. říjen 2019
Publicistika

Rodiče, kteří se snaží odvrátit své synky od zbraní, často říkají, že to nemá smysl. Malí kluci mají hry na vojáky zřejmě geneticky zakódované. Ovšem když mají tatínka historika, neubrání se výkladu – alespoň Jiří Stočes neponechal nic náhodě.

Navzdory tomu, že sám jsem nevoják a téměř pacifista, můj devítiletý syn se nadchnul pro vše, co souvisí s vojskem, zbraněmi a válkou. Na nic jiného si téměř nehraje, o ničem jiném nemluví. Také si velice oblíbil různé dokumentární pořady v televizi, které se týkají druhé světové války, případně i pozdějších konfliktů. Mimochodem – velmi mě v této souvislosti namíchnul ruský seriál vysílaný na jistém privátním televizním kanálu, který do značné míry kopíruje dramaturgii i žoviální styl slavného Top Gearu, ovšem s tím rozdílem, že nejde o auta, ale o nejmodernější vojenskou techniku, včetně nejrůznějších zbraní. I ten ovšem můj syn s ostatními chlapečky jen hltal...

Dětské hry mohou odráží naše stereotypy

Nedávno mě synek rozhodil ještě o něco víc. Líčil mi s nadšením jakousi hru na válku, jíž se oddával se svými kamarády, a neopomněl zmínit ani rozdělení jednotlivých rolí. „Já jsem byl Němci,“ pravil. Politoval jsem ho, protože v dobách mého dětství by takováto role byla za trest. Němcem samozřejmě nikdo být nechtěl. Jednak bylo jasné, že musí prohrát, a jednak na sebe – ať chtěl, nebo ne – musel vzít ty nejzápornější možné vlastnosti.

Němci prostě vždycky byli ty největší bestie. Naopak všichni chtěli tehdy být Rusy, protože to byli ti praví hrdinové, kteří nakonec Němce porazili. S Američany se ještě v 80. letech minulého století při dětských hrách veřejně ztotožňoval jen málokterý chlapec, a pokud ano, mohl tím přivést své rodiče do problémů. Takže pak už zbývali jenom Češi, ti byli také většinou za hrdiny, i když nic naplat, na Němce vždycky platili hlavně ti Rusové.

Němci jsou přece fajn!

Syn však hrdě prohlásil, že sám chtěl být Němci, protože Němci jsou přece docela milí a hlavně v Německu je fajn, však jsme tam byli na několika výletech a na dovolené a jemu se tam moc líbilo a úplně nejlepší byly ty tobogány v akvaparku… Navíc „Rusáky“ být nechtěl a Američany už si rychleji zamluvil nějaký jiný kamarád.

V první reakci jsem se vyděsil. Kluk nemá problém se ztotožnit při hraní na válku s Němci! A to je synem historika! Musím mu to rychle vymluvit, než to na naší rodinu hodí stín nějakých řečí… Jenže pak mi to začalo vrtat hlavou. Není vlastně dobře, že syn onu automatickou konotaci, že Němec je nepřítel z nejpodlejších, už nemá? Že Němce poměřuje podle své vlastní, byť samozřejmě dětské a do jisté míry naivní zkušenosti, stejně jako jiné národy a skupiny obyvatelstva? Že prostě netrpí žádnými předsudky?

Němec nerovná se nacista. Ani za války

Nicméně přednášku o tom, jaká zvěrstva napáchal německý nacismus během druhé světové války a pár let před ní, ode mě synek dostal také. A nezamlčel jsem mu ani Lidice, Ležáky a další hrůzy, kterých se Němci v českých zemích dopustili. V rámci objektivity jsem ale považoval za poctivé zmínit i některé poválečné násilí pro změnu na českých Němcích a především jejich nucené vysídlení. Myslím, že jsem mu tu jeho devítiletou hlavu pěkně zamotal, ale nakonec bylo mé úsilí odměněno měrou více než uspokojující.

Když bylo totiž příště třeba, aby si páni kluci rozdělili válčící strany, můj syn prohlásil: „Já jsem Němci, ale nejsem nacisti! Prostě normální Němci!“ Považuji to za své velké vítězství. Pochopil, že příslušnost k národu a k nějaké ideologii není a nemůže být totéž. A že zhoubná a škodlivá může být ona ideologie, ale nikdy ne samotná příslušnost k nějakému národu. Kéž by to konečně pochopili i všichni dospělí…

autor: Jiří Stočes | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.