K počátkům vaření a čepování plzeňského piva

Jak připomíná Jana Slámová v publikaci Jak se nakupovalo, vařilo a jedlo ve staré Plzni, bohatí měšťané své sladovny a pivovary provozovali obvykle na předměstích. V roce 1501 upravili radní způsob vaření piva nařízením, které mělo zlepšit jeho kvalitu. Předepsali totiž, jakému množství sladu odpovídá konkrétní objem piva.

Bílé a červené

Na počátku 16. století měšťané v Plzni vařili dva druhy piva: bílé pšeničné a červené ječné, zvané též staré, nejvýše však dvacet várek ročně. Závazné bylo také pořadí vaření a čepování: město sestávalo z osmi houfů, totiž částí města o 30 až 40 domech. Každý houf čepoval jeden týden, v rámci něho se střídaly tři až čtyři domy. Nepřehlédnutelným signálem pro konzumenty byl kovaný vínek vyvěšený na konkrétním domě. Jedině tam se toho dne v dané čtvrti legálně čepovalo.

Vzhledem k tomu, že ve středověku v Plzni neexistovaly stálé výčepy, měšťané se scházeli ke společnému popíjení piva často v průjezdech měšťanských domů, kde byly k dispozici stůl a lavice. Improvizované nálevny však nenabízely stálou kuchyni. Tento způsob čepování, při kterém se střídali všichni právováreční měšťané, vzal definitivně za své až v 19. století. V roce 1842 měšťané privilegovaní právem vařit pivo založili a společnými silami postavili dnes světoznámý plzeňský Měšťanský pivovar. První várka ležáku, který později pod jménem Pilsner Urquell dobyl celý svět, spatřila světlo světa 5. října 1842 zásluhou sládka Josefa Grolla.

Preclíky a viřtly

V 19. století již byla v Plzni řada stálých hospod, které kromě piva z měšťanského pivovaru nabízely i něco dobrého k snědku. K nejoblíbenějším pivním pochutinám patřily preclíky, které – zavěšené na tyčkách – po městě roznášeli preclíkáři. Příprava preclíků nebyla úplně jednoduchá: nejdříve se totiž těsto vařilo a pak peklo. Hotový výrobek totiž měl chroupat, ale pak se doslova rozplynout na jazyku. Další lahůdku k pivu prodávali prodejci párků, viřtláři. Tehdejší párky se však více podobaly našim klobásám nebo vuřtům. Strávník si musel dávat dobrý pozor, aby si mastnotou nepokapal šaty.

Zatímco Plzeňané chodili do starých hospůdek především společně vychutnávat místní pivo, lidé na cestách, kteří ve městě hodlali přenocovat, mířili do hostinských domů. Tam měli kromě noclehu i stravu, a navíc nezbytnou píci pro koně. Zájezdní hostince vítaly především formany už před Plzní, při všech hlavních silnicích. Samozřejmostí byly při nich tzv. formanky, přístřešky, kam se pohodlně vešel naložený vůz. Vozka odtud časně ráno vyrazil se svým nákladem k branám Plzně. Obvykle zamířil přímo na městský trh.