Karla Plicku fascinovala krajina, člověk i písně

Fotograf, filmař, sběratel lidových písní a hudebník Karel Plicka se narodil v české rodině ve Vídni, ale už v šesti letech se přestěhoval do České Třebové. V roce 1913 absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové, poté ještě studoval houslovou hru v Berlíně a Praze a během první světové války sloužil u vídeňské vojenské kapely. Deset let pak působil jako učitel v Úpici, v Novém Městě nad Metují a později v Praze.

V roce 1922 se stal spoluzakladatelem a dirigentem pražského filharmonického sboru. V době první Čs. republiky ve 20. a 30. letech byl navíc referentem Národopisného odboru Matice slovenské v Martině, pro kterou nasbíral několik tisíc lidových písní.

S fotoaparátem i za kamerou

Karel Plicka je dodnes uznávaný jako umělecký fotograf i filmař. V letech 1927–1931 si v Bratislavě doplnil vzdělání v oborech národopis, hudební věda a dějiny výtvarného umění a poté vyučoval fotografii na zdejší Škole umeleckých remesiel. Ještě před německou okupací a vyhlášením Slovenského štátu zde v roce 1938 založil odbor pro kinematografii jako první filmovou školu v Československu. Po válce v roce 1946 se také stal spoluzakladatelem Filmové fakulty AMU v Praze, jejím mimořádným profesorem a prvním děkanem.

Logo|foto:Český rozhlas

Už jako student zapisoval lidové písně v Podkrkonoší, hlavní sběratelskou činnost ale rozvinul až na Slovensku. Později sbíral i v některých dalších oblastech Čech a Moravy a podařilo se mu soustředit úctyhodný fond čítající přes 25 000 zápisů písní a jiných materiálů. Své sběry prezentoval v publikacích Eva Studeničová spieva (1928), Český zpěvník I–II (1940, 1956), Slovenský spevník (1961) či Zbojnicke piesne (s J. Horákem, 1965). Z dlouhé řady dodnes inspirativních výborů z lidové poezie pro děti můžeme jmenovat alespoň čtyřdílný Český rok (s F. Volfem, 1944–1960).

Věčná píseň Karla Plicky

Důležitou součástí Plickových sběratelských cest byla fotografická dokumentace. Hlavním tématem přitom byla krajina, historické památky a především člověk jako nositel tradiční kultury. K dokumentaci dětských her, pracovních procesů a obřadů užíval Plicka od roku 1926 filmovou kameru.

Logo|foto:Český rozhlas

Kromě nejznámějšího snímku Zem spieva (1933), který je vrcholným uměleckým dílem dokonce i v evropském měřítku, spolupracoval Plicka na scénáři filmové adaptace Mahenovy hry Jánošík (1935, režie M. Frič) a sám na Moravě natočil film Věčná píseň (1941). V roce 1968 mu byl udělen titul národní umělec.

Karel Plicka zemřel 6. května 1987 v Praze. Jím shromážděný písňový fond, fotografický a osobní archiv Karla Plicky je uložený v muzeu ve slovenské Blatnici, které nese jeho jméno a které je součástí Slovenského národního muzea v Martině. Na Plickovy fotografie a filmy nahlíží současná folkloristika jako na svébytné umělecké dílo, jako na obrazové básně vysoké estetické hodnoty.

Špalíček věnovaný všestrannému umělci Karlu Plickovi si poslechněte pod odkazem Přehrajte si celý příspěvek.