Každé zvonění je pro mě zážitek, říká jeden z nejmladších zvoníků v republice

Zvoník Bruno Bezděk|foto:Jitka Englová, Český rozhlas

Děti mají různé koníčky a záliby, některé ale přece jen nejsou zcela běžné. Jednu netypickou zábavu má školák Bruno Bezděk z Plzně. V jedenácti letech se stal zvoníkem a této činnosti se věnuje dodnes. Svého času byl dokonce nejmladší zvoník v zemi. A i když právě tohle už neplatí, ve svých čtrnácti letech patří mezi zvoníky rozhodně k těm mladším. Když má příležitost, rád si zazvoní v kostelech prakticky po celé republice, nejčastěji je to zatím v plzeňské diecézi.

„Láska ke zvonům si mě prý našla, už když mě vozili v kočárku,“ prozrazuje s úsměvem Bruno. „Kdykoliv někde něco odbíjelo, museli jsme zastavit a poslouchat. V osmi letech jsem pak začal sledovat videa na YouTube, fascinovalo mě, jak různé firmy do vysokých věží zvedají obrovské zvony. Viděl jsem i jedno z plzeňské katedrály.“

První byla Anna

První zvon, na který Bruno zazvonil, byl Anna. Ten se původně nacházel v katedrále na plzeňském náměstí, ale později byl přenesen do kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Františkánské ulici, který je Brunovým domovským. Zvon váží 400 kilogramů a ulila ho rodina Dietrichů v roce 1994. „Většina zvoníků se učí sama, případně jim předávají zkušenosti starší kolegové. Sem do kostela jsem ale přišel a dostal jsem jen instrukci – zvoň. Sice jsem studoval videa, ale nakonec jsem stejně musel všechno vyzkoušet a nacítit na vlastní kůži. U každého zvonu je totiž způsob zvonění individuální,“ vysvětluje Bruno.

Čtrnáctiletý chlapec dle svých slov vnímá výjimečnost kostelní zvonice i po těch letech, co je v ní jako doma. „Vždycky jsem tu rád. Není to rutina, každé zvonění je pro mě zážitek. Neomrzí mě to.“ A jaké jsou Brunovy plány do budoucna? Nyní chodí do osmé třídy, na střední škole by chtěl studovat obor, jenž se nějakým způsobem zvonů dotýká. „Zrovna taková škola je ale až v Turnově. Tak ještě uvidíme, co mi přinesou následující měsíce.“